Africa – Mystic Silhouettes
Zambie – Jižní Luangwa
Famózní park a ze všech míst, které jsem za 25 let a více jak za 110 cest po africkém kontinentě navštívil, řekl bych pár slovy: „Poslední zvířecí ráj…“
Taky se mu díky 55.000 hrochů říká slangově ‚hrošíkov‘. Co je ale neuvěřitelné, je zde několik lvích smeček, které točím a fotím více jak šest let, a jsou velmi aktivní. Díky strategicky umístěnému parku obklopenému řekou Luangwa je tady hodně levhartů. Tak jak jinde hledáme levharta i týden, tady máte rekord šest a půl levharta za večer! Ta půlka bylo kotě… Denně tu bojuje o přežití více jak třicet lvů rozdělených do různých smeček. Vládci, lví bratři Ginger a Garlic, mí miláčci a jinak velmi klidní lvi, byli v roce 2018 vytlačení ze svého teritoria drzými vetřelci, třemi mladými lvy. To by ještě až tak nevadilo, jde o přirozený výběr toho silnějšího, ale…
Ale zrůdný je fakt, že takoví poražení lvi ustoupí do zóny smrti!
Za peníze v Africe lev!
Park je skvěle chráněn a fungují v něm přísná pravidla. Ale jen málokdo tuší, že zvířata, již jen třeba v honbě za potravou či ustoupení z teritoria překročí řeku do míst pro ně úplně stejných, která jsou oficiálně státem uznaná jako střelecká zóna. Tady jsou luxusní lodžie, do kterých přijíždí střelci z celého světa. Já vystupuji z dvacetimístného letadýlka na malém letišti v Mfuwe a jsem jediný, kdo má u sebe velkou oválnou věc – objektiv 600 mm. Zato vedle mě je deset ‚frajerů‘ s podobnými obaly – ale v nich kulovnice.
Dříve než vstoupím do parku, projíždím územím smrti a minu několik džípů, kde na korbě v otočných masivních křeslech sedí se šampáněm v ruce dva střelci…, pár dní zpátky jsme uslyšeli ráno výstřel a vyrazili tím směrem a dohnali jsme traktor s vlečkou, na které byla obrovská, krvavá, čerstvě stažená kůže ze slona! Nevím, co je to za prapodivnou deviaci, přijet ke slonovi na dva metry, protože ten před vámi utíkat nemusí a nebojí se, a zamířit mu puškou mezi oči?
Lvi Ginger a Garlic jsou právě teď v zóně smrti a zázrakem jsme je našli a natočili, jak před námi klidně leží a odpočívají. Když jsme to dokázali my, dokáží to i stopaři střelců…
Pak už jen stačí zaplatit poplatek za licenci na odstřel zvířete a lovec může natáhnout uzávěr.
To vše legálně, za posvěcení státu a dokonce si takovou trofej můžete dovézt i do České republiky. Jen zaplatíte DPH a clo… A pokud si myslíte, že u nás takoví lovci nejsou, jste na omylu. U nás v pětitisícovém městečku znám tři, vedle ve Zlíně deset. Kolik je jich u vás?
„Skutečná povaha lvů nemusí být znát na první pohled. Ale je více než jasné, že pohled na lva ukazuje jeho obrovskou sílu, odvahu, velikost a půvab. Žel, to vše způsobuje jejich zranitelnost!“
filmař a režisér Dereck Joubert (film Hra lvů)
Co točíme?
I když chceme ve filmu zdůraznit, že není problém až tak pytlačení, ale LEGÁLNÍ lov, je těžké takový počin zachytit kamerou. A z posledního natáčení taky víme, že je velmi obtížné se dostat ke střelcům. Ti jsou si velmi dobře vědomi, že celý svět stojí proti nim, ale za svůj milión si přece musí zmáčknout spoušť! Kdykoliv jsme vytáhli kamery či točili skrytě, byl to průšvih a boj, včetně kulovnice namířené do obličeje…, no nic příjemného. Když se s lovcem bavíme, náhodou v nějakém baru, tváří se jako milovník zvířátek, který tady fotí tak jako každý turista. Když místním rančerům loveckých lodžií vyčtu, že přispívají k vymizení lvů, dochází k agresi a žel znám pár případů, kdy ‚nějaký ochranář‘, který jim příliš viděl do karet a kecal jim do jejich výnosného byznysu…, jednoduše v buši zmizel. Lov je velký kšeft a nechtějí o přítok peněz přijít. A střílet se bude, dokud bude na co!
Ale abych nebyl skeptický a negativní, netočíme film, který se bude prvoplánově tvářit ochranářsky, hrát na city a ukazovat na lumpy – střelce.
Hlavně točíme život lvů a levhartů takový, jaký opravdu je. Drsný a krutý. Boj, lov a krev je na denním pořádku, a pokud si někdo myslí, že levhart se pase na travičce a steaky si kupuje ve Sparu, opak je pravdou. Tato skvrnitá kočka je skvělým soliterním zabijákem, kterému není rovno.
Film je točen a plánován do kin a se stopáží maximálně do hodiny třicet. V něm chceme ukázat Afriku krásnou, tak jak ji všichni vnímáme a máme rádi. A i drsnou. O to víc jsme si to zkomplikovali, protože jako fotograf miluju noční scény, siluety, hry stínů a kameramani mě v noci proklínají, protože nechceme používat ‚noční vidění‘, ale bojujeme s časem, clonou a ISO nám nestačí.
Film bude jiný. Chceme do něj dostat tajemnost, strašidelnost a drsnost. I když se nevyhneme líbivým obrázkům zapadajícího, tisíckrát popsaného ‚rudého kotouče‘.
Netočíme dokument, ale film. A i když bychom si to přáli, nevíme, jestli dokážeme rozhýbat pevně stojící ledy nicnedělání s pocitem, že on to někdo…
Kdy zmizí poslední kočka?
Za 25 let v Africe vím, jaká jsou CITES čísla a jaká je realita. Fakta mluví jasně. Poslední divoký lev, levhart, gepard a nosorožec vymře za 10 až 15 let! Ne za sto, ani padesát, ale za DESET let!
Díky nedůsledné ochraně nejen Afričanů, ale celého světa, úbytku přirozeného pohybu, ale hlavně…, hlavně LEGÁLNÍMU odstřelu!
První klapka 10/2019 za námi…
První záběry, správně by mělo znít, nulté záběry lovů, žranic a zvířecích duelů pochází už z roku 2016 – 2018, ale tady bych nemluvil o filmu. Spíše šlo o poznávání chování jednotlivých smeček, vytváření dobrých vztahů s místními domorodci a rančery a v neposlední řadě, tzv. točení do zásoby. Z první klapky a říjnového natáčení roku 2019, kdy jsme strávili v Jižní Luangwě v Zambii téměř jeden měsíc, máme více než 12 hodin filmového materiálu a ve výsledku se nám i velmi zadařilo. Nakonec filmová ukázka výše je toho důkazem.
Úhel pohledu filmu je možná velmi originální a ojedinělý, ale taky velmi těžký. Když už konečně najdeme lva, který zrovna skolil buvola a podaří se nám ho ‚podsvítit‘ z druhého auta a zaujmeme pozice, kdy na kamerách vidíme jen siluetu tlamy a z ostrého zubu stékající kapky krve, musí taky s námi hrát i onen lev. Jakmile otočí hlavu jiným směrem, je ve vlastním stínu a je po záběru. A když už vše vyjde a nikdo ani nedýchá, přiřítí se další auto s ‚japonskými‘ turisty a do super záběru začnou lítat blesky z mobilů a tabletů. To si pak jen vzteky prokousnete jazyk, abyste nahlas nekleli…
Víme, že musíme a chceme točit hlavně v noci. Již jen proto, že úderem osmé večerní turisté opouští místo činu a hlavně, což je tím nejdůležitějším faktorem – kočky vyráží na lov a nastává čas zabíjení, děsu a strachu. Pro jednoho nakrmení a záchrana vlastní existence v podobě koťat, pro druhého, antilopu, je dnešní noc ta poslední.
Využití Vašich finančních příspěvků?
Na podzim 2021 mám vyřízeny od zambijské vlády noční permity, ale co si budeme povídat, cena je šílená. Přirozeně musíme zaplatit za otevřený džíp s řidičem, protože zákon neumožňuje řídit v národním parku našinci, poplatky za profi techniku a k tomu musíme mít na noc v autě místního policejního skauta – ozbrojeného policistu. Prý nás bude chránit proti náhodným pytlákům…, čemuž v podstatě nevěřím. On přes rameno přece jen samopal AK-47, my jen kamery (i když z minulého natáčení vím, kdy jsem jej zpovídal, že má v zásobníku pouze 15 nábojů, tak doufám, že pytláci na tom nebudou o nic lépe). Pravdou je, že je s námi v autě proto, abychom neprováděli nějaké nežádoucí nepřístojnosti, a když třeba uslyšíme výstřel a přijedeme k lovcům, kteří zrovna kuchají hrocha…, policista by nás měl usměrnit a natočit nás s kamerami na ta pasoucí se tlustá vodní ‚prasátka‘ o kilometr někde jinde.
Nebudu tvrdit, že částka, kterou bychom rádi od vás, fandů posledních koček v Africe, získali, je konečná, ale pomůže nám zůstat v Zambii celý měsíc a uhradit všechny nutné poplatky.
Díky Vám a Vaší podpoře natočíme další díl složité skládačky, a čím dříve ji ukážeme světu, tím lépe. Možná se někdo chytne za nos. Anebo už jsme tak zkažení, že je nám to všechno jedno a jen boucháme se zadostiučiněním pěstí do stolu…?
Vím, jak dopadají filmy s enviro-ochranářskou tématikou. Všichni, napříč světa, nad těmi všemi zrůdnostmi jen kroutíme hlavami a pak se strhne vlna diskuzí na sociálních sítích, co bychom měli dělat…, a tím to vlastně končí.
A možná tak skončí i náš film. Anebo ne.
S Vaší podporou budeme točit dál a společně si můžeme s klidnou dušičkou všichni říci, že jsme pro TO něco udělali. Moc? Nebo málo? Nevím…, ale nezlobte se…, sedět nebudu. Zázraky se nedějí!
Za celý tým děkuji za podporu
Richard Jaroněk
Natáčecí termíny:
První klapka přišla v říjnu 2019 a další natáčení pokračovalo až po covidovém šílenství a to opět v říjnu, ale roku 2021. Poté jaro – duben a květen 2022 a říjen a listopad 2022. Pokračujeme v natáčení po celý rok 2023 a pokud budeme mít pocit, že máme ‚natočeno‘ snad v roce 2024 již do střižny.
Filmařský tým:
Steve Lichtag – režie, kamera
Richard Jaroněk – fotograf, kamera
Jaroslav Vérosta – kamera
Miroslav Hrdý – kamera
Imrich Mikuš – zvuk, fotograf