Portfolio
Jako kluk jsem byl až po uši zahrabán v knihách Julese Verna a mou ponorkou byl Nautilus a já kapitán Nemo. Tak jako určitě každý jsem hltal příběhy J. Y. Cousteaua a jeho filmy byly nepředstavitelným dobrodružstvím. Vždy jsem snil jak budu v týmu, který bude pozorovat lachtany či se potápět do tajemných vraků. Uběhlo spoustu let a já měl tu čest potkat dokonce slavného syna onoho podmořského objevitele – Jeana-Michaela Cousteaua a další spoustu špičkových světových kameramanů a fotografů. Ale to jsem již hodně předběhl svůj vývoj.
Po otevření hranic jsem se poprvé dostal pod slanou vodu. Bylo to Španělsko a ač se šnorchlem, byl jsem u vytržení. Poté Řecko a Jugoslavie. Opět na a nádech a již mě začaly tlačit neznalosti jako například v určitých metrech bolest v uších. První exotický výlet do karibské oblasti na ostrov Aruba udělal se šnorchlem rázný konec. I když bez licence, ale pod vodou. Nic víc mě tenkrát nezajímalo. Pochopil jsem vyrovnání tlaku a vzhůru ke dnu. Sláva bláznům, mají štěstí a tak jsem vše úspěšně přežil.
Kurz nenechal na sebe dlouho čekat. Vyškolil jsem se na ‚cmasáka‘ (CMAS) a otevření vody se znalostí začátečnické problematiky bylo tady. Tak jako řidič, po dokončení autoškoly svou první jízdu pokřtí razantním sešlápnutím pedálu na možnou nejvyšší rychlost, tak jsem já svůj pátý ponor pokřtil v Chorvatsku ‚čtyřicítkou‘. Vždyť říkám, že blázni mají štěstí. O rok později si dělám další kurz a tentokráte u školy PADI.
Mé touhy po hloubkách jsou uvnitř navždy zakotveny a jak nemám ponor aspoň ke třiceti či čtyřiceti metrům, tak srdíčko není uspokojeno. Nějak mě ta voda ‚vcucla‘. Nitrox začíná být nezbytností a ještě zkusit co znají další školy. Tentokráte I.A.N.T.D. Advanced Nitrox mám za sebou a teď ještě pro ty úžasné hloubky Trimix. Mám tři školy a obávám se, že díky lenivosti jsem ve vývoji strnul a nezbývá mi, než se smířit s postavením Dive Master.
První ‚foťák-nefoťák‘ byl samozřejmě automat na jedno použití. Bylo to na Arubě a moje fotky byly ty nejlepší na světě. Alespoň jsem si to myslel. Poté se mi podařilo koupit profesionální techniku Sea + Sea (tenkrát stála sto tisíc a já myslel, že mě omyjí) a ta mi sloužila více jak čtyři roky. Manuální zrcadlovka v pouzdře, rampa, blesk a výměnné objektivy. Fotky jsem měl vždy dobré (myslel jsem si), ale jen do té doby, než jsem navštívil první menší festival. Ó, jak jsem byl bláhový. Srazit křídla a začít přemýšlet.
Poté další technika, zůstávám věrný značce Sea + Sea a pořizuji si Nikon F 100. Další blesky a další objektivy.
Abych toho od vodou neměl málo rozšiřuji o Nikon D 200 a znovu celá sestava Sea + Sea, žel najednou mít oba foťáky pod vodou nelze mít, proto vždy pečlivě vybírám lokalitu a kterou techniku a jaký objektiv použít. Anebo mít vedle sebe kolegu, který bude zastávat nevlídnou funkci nosiče.
Už ani nepočítám kolik zrcadlovek jsem na cestách zničil. Stříkance od velryb či jemný pouštní písek zničil několik fotoaparátů a žel došlo i na blesky. Během dvou let mi žraloci překousli hned dva. Pak přichází Nikon D 3 a žel, i tohoto mého miláčka jsem ‚ufotil‘ k smrti a dosluhuje. Přidal jsem ještě Nikon D 750 a k němu poněkud přerostlejší objektiv Nikon 600 mm.
Miluji vraky, ale nekontrolované pády dolů do hlubin vraků mi dali jednou řádně za vyučenou a v jednom jsem málem skončil. Měl jsem období své fotografikcé touhy a hledal jsem jednu murénu za druhou. Jak jsem se nemazlil s těmito zubatými potvůrkami, ponor mě nebavil. Pak manty, velryby, velrybí žraloci či závodit s delfíny a želvami Následovala práce v Patagonii s kosatkami, rypoušemi sloními a lachtany. V roce 2000 projekt Steva Lichtaga Velký Bílý žralok a první film bez ochraných klecí a můj život podmořského fotografa se radikálně mění. Žralok je pojem, kterému je více méně věnována i webová stránka a bez těchto mizících tvorů si svůj život nedovedu představit.
Velkého Bílého jsem nepřestal obdivovat a čím více mám s ním zkušeností a nímků, tím mi připadá tajemnější. Tygří žralok patří do výčtu dalších zubatců a lokalita v okolí Durbanu se stala mou druhou domovinou. Ponory, které v této lokalitě plánuji jsou extrémní a jistě i drsné. Není problém mít okolo sebe pět a více ‚tygrů‘ a k tomu i padesát útesových žraloků.
Vznikají další filmy, Tygří žralok – Relax – don’t do it! a Interactions Miroslava Hrdého, Játra a Stopaři Petra Horkého.
S ubývajícími žraloky, mizícími mantami a velrybími žraloky se postupně mění i procento fotografií pořízených pod vodou. Čím dál tím více se věnuju suchozemským predátorům a dlouhé týdny trávím v Botswaně v Chobe, Moremi Okavanga delty, Zimbabwe v Mana Pools či v Zambii v Jižní Luangwě. Majestátní lvi, tajuplní levharti či mizící psi hyenovití jsou mými průvodci po afrických savanách.
V roce 2017 jsem dosáhl malého kulatého čísla – po sté jsem navštívil africký kontinent. V březnu 2019 mě čekala již 108 návštěva a při psaní své sedmé knihy – T.I.A. – This is Africa – To je Afrika jsem sečetl dny a se sedmou knihou jsem spočítal sedm let v Africe (!). Na jaře 2024 v Africe po 122!
Píšu články, knihy, vystavuji fotografie a pravidelně přednáším. I když témat je nepočítaně – cíl mají společný. Nechat čtenáře či posluchače se aspoň zamyslet nad rychle mizícím ‚mokrým vesmírem‘ a nad našim ‚člověčím‘ přístupem k planetě Země.
No a dívaje se zpětně na přiložené fotografie – měl bych je konečně vyměnit, protože ten tmavovlasý kluk spíše již dnes vypadá jaké Hemingway.
