Co točíme?
I když chceme ve filmu zdůraznit, že není problém až tak pytlačení, ale LEGÁLNÍ lov, je těžké takový počin zachytit kamerou. A z posledního natáčení taky víme, že je velmi obtížné se dostat ke střelcům. Ti jsou si velmi dobře vědomi, že celý svět stojí proti nim, ale za svůj milión si přece musí zmáčknout spoušť! Kdykoliv jsme vytáhli kamery či točili skrytě, byl to průšvih a boj, včetně kulovnice namířené do obličeje…, no nic příjemného. Když se s lovcem bavíme, náhodou v nějakém baru, tváří se jako milovník zvířátek, který tady fotí tak jako každý turista. Když místním rančerům loveckých lodžií vyčtu, že přispívají k vymizení lvů, dochází k agresi a žel znám pár případů, kdy ‚nějaký ochranář‘, který jim příliš viděl do karet a kecal jim do jejich výnosného byznysu…, jednoduše v buši zmizel. Lov je velký kšeft a nechtějí o přítok peněz přijít. A střílet se bude, dokud bude na co!
Ale abych nebyl skeptický a negativní, netočíme film, který se bude prvoplánově tvářit ochranářsky, hrát na city a ukazovat na lumpy – střelce.
Hlavně točíme život lvů a levhartů takový, jaký opravdu je. Drsný a krutý. Boj, lov a krev je na denním pořádku, a pokud si někdo myslí, že levhart se pase na travičce a steaky si kupuje ve Sparu, opak je pravdou. Tato skvrnitá kočka je skvělým soliterním zabijákem, kterému není rovno.
Film je točen a plánován do kin a se stopáží maximálně do hodiny třicet. V něm chceme ukázat Afriku krásnou, tak jak ji všichni vnímáme a máme rádi. A i drsnou. O to víc jsme si to zkomplikovali, protože jako fotograf miluju noční scény, siluety, hry stínů a kameramani mě v noci proklínají, protože nechceme používat ‚noční vidění‘, ale bojujeme s časem, clonou a ISO nám nestačí.
Film bude jiný. Chceme do něj dostat tajemnost, strašidelnost a drsnost. I když se nevyhneme líbivým obrázkům zapadajícího, tisíckrát popsaného ‚rudého kotouče‘.
Netočíme dokument, ale film. A i když bychom si to přáli, nevíme, jestli dokážeme rozhýbat pevně stojící ledy nicnedělání s pocitem, že on to někdo…
