Popis produktu
Afrika přináší denně nová překvapení, úsměvné příhody, ale i nástrahy, na které nejsme vždy připraveni. Kapská kobra je vyměněna za zmiji útočnou a její kousnutí má fatální následky. Kniha provází Jihoafrickou republikou, Mosambikem, Namibií a Botswanou. Ukáže nenasytné žraloky a kurážné lvy, kteří dokonce napadnou vůz naší posádky. Popisuje setkání s největším slonem světa – sloní legendou Dukem.
Kniha není jen z potápěčského světa. Popisuje původní obyvatele Namibie a jejich zvyky.
Výpravná kniha je v luxusním balení imitace černé kůže vč. stehového obšití: Vazba V8, 192 stran křídový lesklý papír, celobarevná, rozměr knihy: 260 x 260 mm.
(ukázka z knihy)
Duke – sloní legenda
Legendou se člověk stává za svého života zřídka. Většinou si takových výsad příliš neužije a je opěvován, až když se pohybuje v jiném světě.
Setkat se s legendou za lidského života je velká čest. A o to víc je takové setkání podivnější, jedná-li se o legendu ze zvířecí říše.
Sloní stěna
Je tomu téměř dvacet let, co jsem jako vyjevený nováček v oblasti znalosti Jihoafrického kontinentu a vůbec samotné černé Afriky stál na prahu nových zkušeností v malém obchůdku neznámé vesnice. Mé znalosti byly pouze teoretické a díky mizerné dostupnosti knih v bývalém totalitním režimu téměř nulové. Sotva nastudované z dobrodružné literatury Rodokapsů. Jako modla vyčnívala v knihovně poněkud již ošuntělá trilogie z padesátého sedmého roku pánů Zikmunda a Hanzelky Afrika snů a skutečností. Hltal jsem zážitky a snil. I když příběhy byly tak trochu z poválečné doby a za úplně jiného vývoje Afriky než dnes, na začátku dvacátého prvního století, záviděl jsem. Tajně jsem bojoval s domorodci a zase urovnával nepokoje. Míchaly se mi příběhy s ‚pragovkou‘ zmiňované cestovatelské dvojice s povozy Emila Holuba. Chvílemi jsem zapadal v hlubokých bažinách a tu zase projížděl brodem Limpopa. Proháněl se na koni savanou a rozháněl stáda Impal, zeber a pakoňů. Pozoroval lví smečky a obdivoval majestátné slony. Tak jako dnes.
Legendy umírají
Obdivoval jsem obří sloní samce a první velikán, kterého jsem potkal, musel být jedním z oné nástěnky. Každý slon působí mohutně a čím víc se přibližuje, tím jeho velikost přirozeně narůstá. Kroužím po parcích afrického kontinentu a projel jsem křížem krážem Keňu, Tanzanii, Namibii, Mosambik, Botswanu či Jihoafrickou republiku. Viděl jsem tolik slonů, že je nikdy nespočítám. Archív starých diapozitivů tvoří několik šanonů s tisícem chobotnatců. Nástupem digitální techniky jsem omezil fotografování ‚běžných‘ zvířat, mezi které žel řadím i slony, ale i tak hard disk obsahující největší africká zvířata má úctyhodných sto třicet giga.
Mám rodinky s nezbednými mláďaty, která po vzoru matek hrdě zatarasí cestu a legračním poskakováním a přešlapováním zastrašují. Fotografoval jsem slony bojující či pářící se v jezeře, kde jim vztlak vody pomáhal s váhou v jejich rozmnožovacích aktech. Samotáře, kteří neváhali hodit na džíp kus klacku a s morálním vědomím mě kdykoliv zahnat na útěk. Naopak pohodáře, které nerozhodila ani hudba znějící z rádia. Stáda čítající několik stovek kusů či opuštěné jedince. Slony v trávě, na poušti, mezi stromy. V korytech řek či vyšplhané vysoko v horách, pyšnící se jako zkamenělé sousoší.
Potkával jsem slony malé i velké. I ti největší ale byli stále zanedbatelní proti kolosům zvučných jmen. Pátral jsem po starých slonech a informace, které jsem získával, byly velmi kusé a někdy i mizivé. Řeči zaměstnanců parku, výpovědi rangerů či sem tam nějaký ten ústřižek v tisku. Všechny zprávy byly většinou negativního charakteru.
Kambaku, Dzombo, Mafunyane, Ndlulamithi a Shingwedzi zemřeli v rozmezí let 1981 – 1985. Tito téměř šedesátiletí kmeti se pyšnili kly dlouhými dva a půl metru, kdy rekord drží Ndlulamithi s délkou 287 centimetrů a váhou 64, 6 kilogramů.
Někteří z takzvané ‚velkolepé sedmičky‘ měli to štěstí, že zemřeli přirozenou smrtí, ale některé potkal osud přímo hororový. Padesáti let se již nedožil Dzombo. Legenda zemřela doslova v krupobití střel vyslaných mosambickým pytlákem ze samopalu AK 47, který prostříhal plot a pronikl tak v říjnu roku 1985 na území Krugerova parku. Dříve než stačil pytlák odřezat a odcizit kly, byl vyrušen rangery jednotky Empie Espag a svým způsobem štěstím v neštěstí tak byly zachráněny vzácné kly a možnost samotného změření a zvážení. Dzombovi nebylo již pomoci.
Další býk, nedávno postřelený pětapadesátiletý Kambaku, překročil Krokodýlí řeku a začal pustošit pole s cukrovou třtinou. Kulka pronikla levým ramenem a býk ve velké bolesti trpěl i otravou krve. Byl příliš agresivní, útočil na domorodce a zůstávalo jen jediné řešení. Zastřelení ranou z milosti.
Třetí ze slavných, Mafunyane, byl v divočině sotva viděný hrstkou lidí, a když spatřil návštěvníky parku, prchal obezřetně pryč. Navzdory jeho plachosti měl Mafunyane působivé monstrózní kly. Sám zrovna nepatřil mezi obry a v kohoutku měřil dokonce o třináct centimetrů méně než slon běžného vzrůstu. To byl pravděpodobně i důvod jeho skonání, protože tomuto obru narostly příliš dlouhé zbraně. Kvůli nesmírné velikosti bílých sloních ozdob nebyl schopen přirozeně ‚houpat‘ hlavou a měl problémy se díky těmto klům vůbec i postavit. Při chůzi neustále narážel kly o zem, což bylo pro tohoto starce velmi vyčerpávající. Jeden z posledních pokusů vstát byl dokonce za pomoci ochránců, kteří jej pracně zvedali složitou technikou. Poté plachý Mafunyane zmizel vystrašeně mezi porostem stromů mopane. Pozůstatky býka byly nalezeny 16. listopadu 1983 blízko řeky Tari. Mršina byla přibližně tři až čtyři týdny stará a předpokládá se, že jako jeden z mála zemřel přirozenou smrtí. Bylo mu padesát sedm let.
Legendy mi umíraly jedna po druhé a já neměl šanci je ani spatřit. Dětský sen se mi rozplynul i poté, co jsem obdržel zprávu, že v únoru roku 2009 zemřel na srdeční zástavu další sloní samec – Alexander.
Setkání u Krokodýlí řeky
V květnu jsem trávil v Krugerově národním parku více jak deset dní a tentokráte, již jako profesionální fotograf, se zaměřoval na levharty. Za dva dny jsem objevil dokonce šest dobře maskovaných a ukrytých skvrnitých koček. Pátral jsem mezi stromy a projížděl místa poblíž velkých řek. Slony jsem přehlížel. Pro jeden z posledních dnů jsem si vybral cestu okolo Krokodýlí řeky a zrovna jsem nebyl dvakrát úspěšný v pořízení nějakého dobrého snímku. Nikdy jsem tuto cestu neměl rád, protože byla příliš blízko civilizace a po mé levé ruce občas vyčnívaly doškové střechy luxusních resortů či udržovaných plantáží cukrové třtiny. Ale na obranu tohoto úseku, musím sám přiznat, že k vodě migruje hodně zvířat a o překvapení není nouze. Hlavně v období sucha. Žel nyní, se začínající zimou, většinu času proprší, i když dnešní večer slunce svítí až příliš silně. Téměř samá rovinka, nějaká ta zatáčka a pár větších kopečků. Vyšplhal jsem se na jeden z nich a sotva jsem z něj začal sjíždět, strnul jsem. Na pravé straně porostu se pásl mohutný sloní býk. Přiblížil jsem se, co mi to jen situace dovolila, a nechtěl jsem slona vyplašit. Moc jsem jej ale neviděl. Byl ke mně otočen zády a nerušeně okusoval větvičky mopane. Stará vrásčitá kůže a spousta zjizvení a šrámů. Nic příliš nenapovídalo, ale tušil jsem, že obří kolos patří již mezi veterány parku. Unikající moč by snad jindy znamenala samce v říji, ale u tohoto titána spíše tak trochu prostatické problémy.
Slon se pomalu otočil a změřil si mého malého golfa tak nějak z vyšších pater. Na chvíli jsem přestal okem kopírovat hledáček fotoaparátu a užasl jsem. Obr měl ulomené oba kly. Žádné ozdoby třicetiletého mladíka, ale i sotva metrové výrůstky byly úctyhodně široké a mohutné. Jejich strany byly tak trochu zkosené. Typické odlomení klů patřící jen jednomu slonovi. Navíc malá díra ve tvaru čtverce u spodního lalůčku levého ucha…
Našel jsem Duka!
Legenda, fantom savany, tajemný obr, mystické stvoření a desítky dalších pojmenování starého slona. Nese jméno po tulákovi (dnes spíše nazývaném rangerovi) Thomasi Dukeovi, který byl spoluzakladatelem lodžie Lower Sabie v roce 1903.
Duke je považován za největší zvíře v celém Krugerově parku a vážně se diskutuje, že možná je tak vlastně největším slonem na světě. Je znám svým ledovým klidem a pohodovou náladou. Samozřejmě i nejen pro jeho mírnou povahu patří mezi absolutní favority rezervace.
O jeho klidné nátuře jsem se mohl přesvědčit sám. Býk pomalu vstoupil na prašnou cestu a rozvážným krokem starého pána kráčel k autu. Dukeovi se zalíbilo mé miniaturní autíčko a já se zařazenou jedničkou ustupoval před odhodlaným a rázným krokem slona. Naše druhé auto si udržovalo odstup a kolega vše natáčel na kameru. Více jak kilometr si mě Duke ‚pokopával‘ před sebou a chobotem ohmatával sklo, nárazník či blatníky vozidla. Hlavou se mi honila historie. Kolik takových turistů v jejich plechových miláčcích musel za svůj život potkat? Kdy vůbec a jaké auto viděl první? Starou fordku ze šedesátého sedmého?
Za mými kolegy se objevil velký bílý džíp. Šofér měl příliš naspěch a rozhodl se nerespektovat obrovské zvíře na cestě. Předjel naše druhé auto a usoudil, že se nebude zabývat nějakým pitomým slonem a dupnul na plyn. Najel do keřů a zprava velkou rychlostí Duka míjel. Zaklel jsem. Nejen, že mi klidného a neuvěřitelně fotogenického slona vyplaší a odežene do bezpečí stromů, ale obrovi stačilo jen otočit hlavou a džíp by měl na dosah. Problém by byl na snadě. Rozbité auto, zranění lidé, zraněný slon…, ani nemyslet. Řidič, zaslepený nějakou záhadnou vidinou a dokonce s dětmi na zadních sedadlech zmizel tak rychle, jak se jen objevil.
Duke jen znuděně naklonil hlavu a bylo jasné, že s hlupáky to už má dávno vyřešeno. Byl příliš starý a moudrý, než aby se zabýval pitomci. Oddechl jsem. Slon dál kráčel za mým autem. Zapadajícím sluncem osvícené rudé tělo obra nedávno vyváleného v písku působilo úchvatně. Kly, i když jen pozůstatky, se co chvíli na oranžovém slunci zaleskly.
Duke si levý kel rozbil v pokusu vyvrátit kořen stromu. Naštěstí vše včas ohlásil jeden z ochránců, Jonathan Heger, který jej viděl blízko Krokodýlí řeky, kdy se slon vracel, a to již bez jednoho klu.
První dny září roku 2008 byl Duke spatřen i bez druhého zbývajícího klu, který si opět poničil a zároveň ulomil o kořen. Naštěstí v obou případech šli stopaři zvěře v jeho šlépějích a oba kly objevili. Navíc i rozbité kousky slonoviny.
Obě obří zbraně jsou nyní bezpečně uloženy ve skladu slonoviny ve Skukuze.
Duke mě po více jak dvaceti minutách opustil. To si ještě stačil na cestě ulevit a vytvořit tak ‚voňavou‘ překážku našemu druhému autu. Pak odbočil a navždy mi zmizel v houští.
Konečně jsem našel svou legendu. Titána afrického kontinentu.
Dnes, když píšu příběh a prohlížím si současně fotky, přemýšlím, jestli jej ještě někdy uvidím. Dvacet let hledání a pátrání mi příliš šanci nedává. Duke taky možná brzo zemře. Díky ztraceným klům doufám, že přirozenou smrtí. Věřím, že přestane být zajímavý pro pytláky, kterých je i přes zvyšující se ochranu parku stále hodně a jsou lépe vyzbrojeni a pořád o krůček vpředu před obětavými rangery.
Vzniknou další legendy. Naši potomci budou obdivovat dnes již vzrostlé samce, jakými jsou Mac, Machachule, Madolo, Metsi – Metsi, Maliluane či Timaka.
Budou mít své sloní ikony, ale já budu mít vždy jen jednu.
Svého mýtického, tajemného a neuvěřitelně léty vyrovnaného Duka.
Stojím u informační tabule obchůdku, kde mimo letáčků je stěna cti. Vedle fotografií zasloužilých zaměstnanců a inzerátů nabízejících starou skříň či ojeté kolo mě zaujala kolekce jiných snímků. Vedle sebe seřazena téměř desítka obrovských slonů. Fotky jako z minulého století pořízené snad jedním z prvních fotoaparátů. Vybledlé, neostré, pokrčené. K tomu určitě mnohokrát kopírované. Na každé byl vyobrazen monstrózní slon s kly zahnutými až po zem. Pod nimi jehličkovou tiskárnou jména jako Mafunyane, Shawu, Jofo, Ndlulamithi, Shingwedzi, Kambaku a Dzombo. Vyjímaly se jen dvě fotografie, které byly ve větším formátu. Jména Alexander a Duke.
Dříve, než jsem vůbec nějakého slona uviděl (vyjma zoologických zahrad), zatoužil jsem vidět staré mohykány zašlých časů. Opět jsem byl ten malý kluk, který sní o setkání s africkými poutníky. Tenkrát jsem si myslel, že sotva večer překročím hranice Krugerova národního parku, tak za bránou mě bude čekat zástup všech slonů.
Netušil jsem, že si na legendu počkám ještě dvacet let.