I. ukázka z knihy:

Jessica – hroší zázrak

Dějí se podivné věci na této zemi. Vytvoříme si úsudek o nějakém tvoru a pevně si jej zaškatulkujeme. Had je slizký a každý, kdo se ho jen dotknul, své myšlení změnil. Hyena je krutý tvor…, prý…, ale my víme své. Hroch je obrovský agresor, to je pravda, ale dějí se i zázraky…

Hroší zabijáci

Není horšího a agresivnějšího tvora. Zapomeneme-li na latinské a i v jiných jazycích zdomácnělé slůvko ‚Anofeles‘ – odporný bzučící hmyz, který ročně zabije svou malarickou infikací statisíce domorodých obyvatel a není cestovatele, který by před svou první cestou nenavštívil lékaře s prosíkem o radu, jak se před tímto nepatrným hmyzem chránit.

Zvíře, které je hlavním aktérem článku, není tak lehce přehlédnutelné a řeknu-li, že je tisíckrát větší než zmiňovaný komár, nedokážu odhadnout, jak daleko jsem vedle. Proti jeho ‚kousnutí‘ neexistuje žádná protilátka, očkování a ani prevence v podobě hltání odporných prášků. Žádný lékař nedokáže odpovědět na zvídavé otázky začínajícího cestovatele, zkoumajícího černý kontinent a odborná literatura jen zoufale málo napoví. Jediná prevence je znalost jeho výskytu. Ta je v podstatě až příliš jednoduchá – všude, kde se může vyskytovat voda – což vlastně nijak zvíře nevymezuje a ani nespecifikuje, protože blízkost vody vyžaduje každý tvor na této planetě. Zvlášť respekt k území, které toto zvíře okupuje a znalost jeho chování a reakcí.

On by oním monstrem mohl být v podstatě i slon, ale ten je v porovnání s jiným tlustokožcem mnohem méně útočnější, a pokud jej neohrožujeme, o těsný kontakt není nouze. I když tento chobotnatec zabije ročně obdobně stejné množství lidí, jsou jeho útoky spíše náhodné a nešťastné, kdy se partička slonů pase v cukrové třtině a odtud se je snaží vyhnat zoufalý zemědělec, který tak přichází o svou úrodu. Či jiná skupinka projde vesnicí a jen tak pro zábavu zlomí všechny stromy. Místní se je snaží zastrašit, ale takový střet nekončí vždy jen vítězstvím dvounožců s puškou.

Tvor, kterého mám na mysli, je agresor svou podstatou a když jej budeme pozorovat z padesáti metrů, nebude o nás projevovat zájem, ale střež se, turisto, své nepozornosti, přiblížíš-li se na metrů třicet!

„Ty se budeš v té vodě koupat?“ diví se mladá štíhlá černoška a její angličtina je tak trochu komolena s místním jazykem – sestswanštinou – jazykem Botswaňanů. S velkou opatrností nabírá do barelu vodu a v hloubce sotva pár centimetrů jej plní špinavou žlutou miskou. Zatímco já stojím více jak po kolena v mírně se vlnící řece Okavango a snažím se zamířit velkým objektivem podpořeným masivním stativem poletující žluté snovače budující rodný domov z trávy.

„Je tam ‚hippo‘!“ dodává a na znamení nebezpečného tvora raději ustoupí o krok zpět. Pryč z dosahu vody.

„Já o něm vím!“ a znamení, že opravdu nekecám, ukážu rukou k drobnému chomáči trávy a papyru, kde vyčuhují z vody dva hrbolky. Nadočnicové oblouky a jen nozdry, ze kterých co chvíli vyletí gejzír nepatrné spršky.

„Vím, že je tam hroch!“ ale vcelku pohledná, možná pětadvacetiletá matka dvou dětí, které se držely za máminou sukní, jen zakroutila hlavou a zaťukala si na čelo. Jak jednoduchý, světově známý symbol označující cvoka.

Možná mladá černoška ani netuší, jak jsem ve střehu a že jedno z nejnebezpečnějších zvířat Afriky – hrocha, mám stále v hledáčku. I když ne v tom fotografickém, zatím co jedním okem hledím na pilné stavaře snovače, druhé oko z něj nespouštím. Možná vím něco víc, či mám jen o drobek jiné znalosti než za stovky generací vybudovaných přírodních znalostí opatrná matka. Věřím jí, že její obavy jsou na místě a nijak je nepodceňuji. Naštěstí mezi mnou a hrochem je hluboký kanál, kterým projíždí čluny s výletníky, takže aby se ke mně tlustokožec dostal, musí se prvně potopit a podplavat jej za mnou. A vzdálenost je navíc dobrých třicet metrů. Hranice, které dokáží hrocha udržet v klidu. Stačilo by se posunout o pár kroků vpřed a bral bych nohy na ramena a doufám, že i se stativem a fotoaparátem.

Hroch je v podstatě ve stejném úhlu jako strom posetý hnízdy opeřenců a i když dělám, že mým zájmem je skupinka samečků stavící si hnízda, aby tak oslnili partnerku a společně tak založili rodinu v podobě několika vajíček, přece jen doufám, že hrocha trošku vyprovokuju. Nechci ho nijak dráždit či porušovat neviditelnou linii míru, ale spoléhám na své znalosti. On o mně velmi dobře ví a kdykoliv jen  mávnu rukou, abych odehnal protivnou mouchu či jiný dotěrný hmyz, z rákosí se vynoří hlava a oči na jejím vrcholu mě dokonale rentgenují. Vím, že je hroch v klidu, ale připraven zaútočit, tak jako já. Jen já budu ‚útočit‘ úplně jiným směrem. Pryč z vody, do bezpečí džípu.

Hroch se přirozeně nechce dlouhou dobu prozradit, ale jeho hlasité vydechnutí nelze neslyšet. Mnohdy se snaží svého protivníka, v tento okamžik mě, zastrašit tak, že otevře tlamu a ukáže své tesáky.  Čili, na což spoléhám, si říhne. Říhání, tak jak je mnohdy mylně definováno zívání, je u hrochů na denním pořádku a shromážděné plyny z nakvašené potravy v žaludku musí ven. Jsou i přirozenější cesty, které nejsou až tak fotogenické, ale jestli se hroch vyznačuje mimo jiné mimořádnou zvláštností, tak je to sobě vlastní ‚prdění tlamou‘. Postupným otevíráním tlamy, až do mnohdy nepochopitelných rozměrů s vyvrácením horní čelisti až na svá záda, si vodu milující tlustokožec odříhne a zbaví se tlačících plynů. Moment, na který čekám.

Chvílemi se zanoří a zmizí. Já jen pevně zmáčknu stativ do pravé ruky, levou chytnu objektiv a jsem připraven se rychle odrazit a utíkat. Naštěstí se necítí ohrožen a vždy se znovu vynoří na stejném místě. Vzdálenost, která nás mezi sebou dělí, vyhovuje nám oběma.

Ojedinělá Jessica

Neznal jsem případ ochočeného hrocha a naopak znám desítky příběhů rančerů, domorodců či majitelů statků popisujících jejich agresivitu. Hrůzostrašné vyprávění o převrácených lodích, rozdupaných člunech, překousnutých kravách, které se ve své neopatrnosti přišly napít k řece a hrochovi tak zkřížily cestu či zabitých nešťastnících, které při rybaření proud zahnal příliš blízko k hroší skupince. O hroším apetitu, kdy tento býložravec si v období sucha smlsne i na vnitřnostech uhynulého nebo lvy skoleného zvířete. Vzácná vyprávění a ojedinělé snímky dokazující majestátní samce trhající a žvýkající maso mrtvého soka.

Neznal jsem mírumilovného hrocha, dokud jsem nepotkal Jessicu. Nádherné, zvučně znějící exotické jméno by mohlo nabízet variantu, že jsem se slepě zamiloval do snědé, vysoké a štíhlé blondýny, ale tato kráska bylo trochu více při těle. A se štíhlou figurou byla velmi na štíru a to jí bylo teprve dvanáct. O vysokých nožkách si mohla jen nechat zdát a blonďatou hustou hřívu nahrazovalo několik tvrdých chloupků na uších.

Jessica byla hroch. Spíše hrošice.

Jessica byla výjimečná.

Příběh slavné filmového herečky, která ještě zdaleka nedospěla do věku pubescentů a už byla natolik slavnou, že její strávený čas na ‚stříbrném‘ plátně by jí mohla závidět každá vycházející hvězda českých seriálů. Desítky filmových společností světových značek o ní natočilo tolik dokumentů, že kdyby si hroší samička za každou minutu ve filmu zavěsila jednu plaketu, stěna slávy by byla dávno plná.

Ale na začátek. K osamocenému domku pod úpatím začínajícího pohoří Dračích hor přinesla divoká voda i několik hrochů. Hroši, i když v žádném velkém počtu, jako tomu je například v Okavangu, se pohybují ve všech velkých řekách, a když se vody v období dešťů zvednou, může je silný proud zanést stovky kilometrů do míst, kde už byli dávno vyhubeni. Poblíž domu šedesátiletého muže, který vždy říká: „Jsem Joubert!“, se jako každý rok přihnala zpěněná masa vodního živlu a pustošila jeho pole s mangem a lámala stromy citroníků a pomerančovníků. Tenkrát, v roce 2000, byla ale povodeň extrémně devastující a ničila vše jak v sousedním Mosambiku, tak i v Jihoafrické republice. Jako každý africký podzim kontroloval Tonie Joubert napáchané škody a našel poblíž řeky Blyde river naříkající hroší mládě. Ztratilo se matce a voda jej přihnala až do těchto míst. Tonie vzpomíná, jak mládě bylo vyděšené, opuštěné, hladové a strachy se třesoucí miminko.

„Bylo úplně bez energie a sotva pár hodin staré,“ říká. Ale prý mělo pořád sílu na to, aby na ně útočilo. „Věděli jsme, že potřebuje rychle mléko, ale normální kravské je špatně. Naštěstí jeden známý rančer měl recept na výrobu takové napodobeniny hrošího mléka,“ vysvětluje. „Dali jsme dohromady žloutky a plnotučnou smetanu z kravího mléka. A ono to zabralo!“ rozjasní se mu oči.

„Byl to nejmenší hroch, jakého jsem kdy viděl, měl sotva třináct kilogramů a třicet centimetrů na výšku,“ usměje se při vzpomínce. „Denně přibíral až deset procent své váhy!“

„Okamžitě si našla nové kamarády, Zazu, mého rotwailera a pitbulteriéra. Co ti spolu dělali…,“ směje se Tonie, a otevře ústa. „Jak rostla, nosila psy v tlamě a ti byli úplně nejšťastnější. Hroši mají silné sociální cítění a mládě se po první čtyři roky od matky nehne. Jessica, vzhledem k tomu, že nepoznala matku, nebo jen krátce, nás pojala za svou rodinu,“ dodává pan Joubert.

První dny, poté co si Tonie se svou ženou Shirley přinesli do svého skromného domu nový přírůstek, byl pro malého hrocha bojem o přežití, ale péče manželského páru dovedl hrocha až do dívčích let, kdy jsem se s Jessicou poprvé potkal. Asi stokrát vyprávěný příběh dnes již téměř více jak sedmdesátiletého staříka je stále úchvatný a když má majitel ranče, který se jmenuje jak jinak než ‚Hippo Jessica‘, náladu, přidá.

„Spávala s námi odmala v obýváku u ohně,“ říká, jako by u jeho krbu ležel jeho rodinný pes, tak jako ve všech afrických rodinách a na důkaz mi ukazuje snímky obra nataženého vedle kanape, přikrytého hustou dekou proti podchlazení ze studených afrických večerů a sledujícího se svými adoptivními rodiči televizi. Nepochopitelné.

„Museli jsme vybourat díru vedle dveří do obýváku, aby za námi mohla chodit, kdykoli se jí zachce!“ ukazuje na dnes již zazděný, ale už nenabílený otvor. „Ale naučila se otvírat dveře, takže už jsme díru zazdili!“

„Prosím?“ divím se. „Jak otvírat dveře?“ nevěřím.

„Víš, oni hroši jsou strašně inteligentní. Ono se to o nich ani neví, ale jsou velmi učenliví,“ vypráví chraplavým hlasem Tonie. „Jen jednou uviděla, jak otáčím dózickým klíčem v zámku a pak přišla, vzala klíč do tlamy, otočila jím a odemkla!“ říká úplně bez vzrušení a mně padá spodní čelist dolů.

„To snad není možné?“ namítám.

„A to nic není!“ mávne rukou, „jednou nám zachránila život!“ pokračuje a roztřesenou rukou si zapaluje Camelku. „Před dvěma lety přišla velká povodeň, největší, jakou jsem zažil…,“ a na důkaz zvedne ruku nad svou hlavu a prstem ukáže do koruny stromu. Musel jsem hodně zaklonit hlavu, abych uviděl do vysoké koruny žlutého chininovníku, kde v jeho větvích, ve výšce dobrých deset metrů, bylo uvíznuto obrovské množství nahromaděné trávy, větví z jiných stromů, starých desek, potrhaného silonu, provazů a nějakých plastových láhví. Památka po divoké vodě.

„Tam až dosáhla voda? To je strašné?“ upřímně se divím a srovnávám si výšku s jeho domem. Teď stojíme u vody, u řeky, která se tváří jako mírumilovný potůček, kde by měla v zátoce odpočívat Jessica, a odhaduju, kam se voda až k domu dostala.

„To už ale voda opadala,“ dodává. „Nejvíce byla tam, jak mám bránu,“ a mávne rukou za sebe, směrem k bráně, kterou jsem přijel, „ta je ještě o dva metry výš.“

Rozhlížím se a je mi jasné, že voda musela být do výšky jeho dveří a všude v pokojích.

„My jsme tenkrát s manželkou naskočili do loďky a chtěli jsme odplout, ale strhl nás proud!“ vysvětluje a ukazuje místo, kde se to stalo. Dnes na kopečku, vysoko od vody, roste hustá zelená tráva, několik olejových palem vytváří romantický stín a dějiště dramatu dnes okupuje Joubertův pitbulteriér.

„Nemohl jsem to upádlovat a utopili bychom se! Vedle nás se ale vynořila Jessica a zatlačila člun ke břehu. Voda tady vytvořila takovou malou zátoku a ona si lehla před nás. Dělala svým tělem bariéru před řítící se vodou a zároveň přitláčela loďku ke břehu. Ležela tak s námi několik hodin, než voda opadla a my mohli utéct. Nebýt jí, tak jsme mrtví. Vděčíme jí za život!“ zavzpomíná a v hlase je znát mírné chvění. Tonie Jessicu miluje. Nejen jako přítele, kamaráda, zvíře, které je nám věrné a oddané, ale jako své dítě. Velké dítě, které je zachránilo.

„Je strašně jemná,“ přidává. „I když dnes váží dvanáct set kilo a je vyzbrojena strašlivou čelistí s obrovskými zuby, ani jednou nenaznačila moment sebemenší agrese či nelibosti. I když je stále mladá a na páření má čas, v roce 2005 jsem našel okolo našeho domu stopy velkého samce. Našel ji divoký hroch a přišel za ní. Ona za ním odcházela a zase se vracela!“

„Počkej, Tonie,“ přerušuju jej, „vy nemáte oplocený pozemek a dívám se na bránu.

„Nene, to jenom tady u brány“, trpělivě vysvětluje, „okolo ranče není žádný plot a Jessica je divoká, může kdykoliv odejít. Je volná, my ji nevězníme. Nazvali jsme toho samce Charlie, byl to obr, a i kdyby se o páření snažil, zlomil by ji. Hrošice musí nabrat aspoň dvě tuny, aby obstála romantické hrátky s třítunovým samcem. Charlie byl velmi nebezpečný, ale jí neublížil a my jsme jej pozorovali jen z dálky. Pak po osmnácti měsících najednou zmizel,“ smutně sklání hlavu.

„Třetího června 2005 ho někdo zastřelil. Byli jsme z toho v šoku a smutní. On ji strašně chránil a jednou, když se Jessica dostala do střetu s divokou březí samicí hrocha, která byla velmi agresivní a  chtěla si zabrat její tůňku, Charlie zasáhl a ochránil ji. Teď je mrtvý, protože ho zastřelil nějaký ubohý farmář a ona přišla o svou první lásku,“ dodává a já začínám chápat jeho lásku k prapodivnému tvoru, který není ani obvyklým psem či kočkou, ale obrovským nebezpečným zvířetem, které miluje své rodiče jako pravé dítě.

„Jessica už měla tři přítele,“ ukáže na prstech Tonie a oba se zasmějeme nad tím, jaká je tato malá, více jak tunu vážící nezbednice, koketa. „Největší láskou byl ale Fred, pohledný, velmi slušný a pozorný býk,“ rozumím Toniemu. Mluví o své obtloustlejší dceři s láskou a pečlivě kontroluje nápadníky, kteří ‚zaklepou‘ na dveře.

„Jessice je dnes čtrnáct roků a žije v divočině s jinými hrochy. Ale vrací se neustále k nám, pro nějakou mlsotku. Ale třicátého června 2007 vážně onemocněla. Nežrala, byla hubená a nasadili jsme jí antibiotika. Prášky polykala, tři dny jsme bojovali, ale antibiotika nezabírala. Sehnali jsme nové, silnější, ale ty se museli dostat do těla injekcí. Museli jsme ji uspat šipkou!“ zavzpomínal Tonie. „Na to jsme se nemohli dívat, je to jako když ti střílí po dítěti puškou. I když víš, že je to pomoc, je to hrozné. Musel to udělat veterinář. Neměli jsme na to sílu,“ dodává a já se s ním plně ztotožňuji. Chápu ho. Asi bych taky na to neměl. Nikdo nemůže vidět trpět vlastní děti a ještě zoufalejší je situace, kdy jim nemůže pomoci. Možná je pro někoho toto přirovnání úsměvné – nazývat hrocha dítětem, a už vůbec jej srovnávat s lidskou rasou. Ale jak říká klasik: „Jsou věci mezi nebem a zemí…“, a pro Tonieho a Shirley je Jessica láskou na celý život.

„Jessica byla po probuzení traumatizovaná, pořád ležela a občas kolabovala,“ přidává rančer.

„Tonie to nesl hodně těžce,“ připojuje se do povídání jeho žena Shirley. Spíše málomluvná a o mnoho let mladší polovička pana Jouberta je pravá hroší máma. „Neustále se modlil za Jessicu a prosil Nejvyššího. Ona byla pro nás darem od Boha.“

„Ale nechej toho,“ napomene starší pán svou ženu. Možná se trochu styděl, ale já vím, že není vůbec za co. Každý bojujeme s citovými výjevy po svém a Tonie to dokázal. Jessica začala po pěti dnech žrát a znovu dostala chuť do života.

Hroší polibek

„Chceš ji nakrmit?“ najednou přeruší vzpomínání Tonie a zvedne se ze své židle, aby zkontroloval, jestli jeho dcera není někde opodál a nelaškuje zase někde s tlustými vypasenými nápadníky.

„Cože? To jde?“ nechápu a už se vidím, jak natahuju ruku k obrovské tlamě. To by byl zážitek.

„Pojď se mnou, zavoláme ji!“ seběhneme níž po proudu, kde je mohutný ponton houpající se na malém jezírku. Domov Jessicy, a ta jako poslušná dcera neváhala ani chviličku a k pontonu se blíží malá přílivová vlna, kterou před sebou tlačí mladá hrošice. Viděl jsem stovky hrochů, obrů i mláďat, ale nikdy ne z takové blízky.

„Pozor, ten ponton se nakloní,“ upozorní mě Tonie a já vzápětí málem zmizel i s fotoaparátem v obýváku Jessicy – jejím jezírku. Hrošice se postavila na zadní a předními tlapami dopadla na dřevěné molo pontonu. Ten se pod její dorosteneckou váhou prudce naklonil a já málem sklouzl. Tonie bere do rukou kbelík nakrájených sladkých bramborů – žlutých batát, a já dostávám školení.

„Natáhneš ruku, ukážeš jí to a pohladíš ji po čenichu. Ona pak otevře tlamu a můžeš do ní bramboru vložit. Nemusíš se ničeho bát, nekousne tě…, je velmi něžná,“ a na důkaz ukazuje svůj postup.

Klekám před Jessicu, a ta si mě prohlíží svými obrovskými žlutými zorničkami. Mrká a já můžu z takového těsného kontaktu obdivovat její husté řasy. Zakmitá ouškem a já položím ruku na její čenich. Jako na povel, či spíše naučený signál, se prudce otevře obrovská růžová tlama s mohutnými tesáky. Strkám ruku mezi hrozivě vyčnívající zuby a batátu pokládám na její spodní patro. Je až neuvěřitelně jemné. Jessica ale nepolyká a tlamu nezavírá. Otočím se na svého průvodce s otázkou, zda to dělám správně a jeho dcerunku jsem něčím nenaštval.

„Dávej, dávej dál!“ pobízí mě. „Ona nebude polykat s každou brambůrkou. Postupně jí dám do tlamy několik kousků, hrošice zavře tlamu a nahlas přežvykuje. Za pár minut takto spolykala několik kilogramů sladkých brambor, které mám taktéž rád grilované v alobalu jako přílohu k pečeným masům a přišla lekce číslo dvě.

„Teď jí dáš napít,“ a Jessica se napřimuje. Vidí dvoulitrovou ‚petku‘ s velkým dudlem.

„Co to je?“ ptám se zvědavě. Čekal jsem nějaké mléko, ale Tonie mě překvapil, čím napájí svou dcerku.

„Roibos, studený čaj Roibos!“ a podává mi těžkou láhev plnou světle hnědého vlažného nápoje. Mladý hroch se postavil na groteskní prstíky a zvedá hlavu. ‚Megadudlík‘ mizí v tlamě a než se vůbec naději, dva litry zmizí během několika málo okamžiků. Pár tahů a ‚petka‘ výrazně zlehkla. Obrovskou tlamu mám těsně u svého obličeje a prsty škrabkám Jessicu za ušima. Drží jako můj pes, který ze všech míst vhodných k drbání miluje právě toto nedostupné místo za ušima. Udivuje mě jemnost hroší pokožky. Přirozeně bych odhadoval u takového tlustokožce drsnou kůži, jako mají například sloni nebo nosorožci, protože i takoví vodomilové, jakými hroši jsou, se pasou venku na trávě a pobíhají mezi ostrými výrůstky akácií. Za ušima je kůže tak citlivá, že si troufám říct, že ani novorozeně nemá tak jemnou pokožku.

Nakláním se nad hroší dívenku a dávám jí polibek. Slečna jen zamžourala velkýma kulatýma očima a mrkla.

„Toto už nemá tolik ráda,“ upozorňuje mě Tonie. „Dříve jsme ji mohli dávat polibek běžně, ale dnes už muže nemusí…,“ přemýšlí nahlas, „manželka nebo jiná žena může kdykoliv, ale nás chlapy už nechce. Asi jí možná vadí píchání našich vousů…,“ dodává a já si uvědomuji, že mé strniště už je pěkně dlouhé a píchám už i sám sebe.

Hrošice se převalí zpátky do vody a natáhne se podél pontonu. Sedáme si k jejímu hřbetu a holými chodidly jí jezdíme po kůži. Samice jen blaženě odfukuje a Tonie do mě šťouchne: „To je super masáž i pro naše chodidla!“ a já tak přemýšlím, že mám drsnější paty než hřbet hrocha.

„Tonie,“ přemýšlím nahlas. „Co kdybychom udělali fotky s Jessicou pod vodou? Přitáhnu veškerou výbavu…, a ani se nemusím potápět s celou výstrojí…, stačilo by to jen na šnorchl,“ uvažuji nad možná bláznivým plánem. „Víš, kolik je málo fotografií na světě s hrochem pod vodou? Na prstech počítaje a všechny jsou udělány z kamer umístěných někde na tyčce!“

„Nevím jestli je to dobrý nápad“ uvažuje Tonie, „ona tě tak dobře nezná a nevím, jak zareaguje, když za ní vstoupíš do vody. Shirley se s ní koupe běžně, ale s cizím člověkem ještě ve vodě nebyla. A hlavně se bojím krokodýlů…“

„Tady jsou krokodýli?“ divím se. „Myslel jsem, že se nedrží tak blízko lidského obydlí?“

„Jéje! Za můj život mi zabili už před dvacet psů! Ale od té doby co tu máme Jessicu, tak psy chrání. Ta se s krokoušema nemazlí. Jakmile nějakého spatří, vezme ho to tlamy a okamžitě ho zabije. Chrání nás před nimi!“

Kloužu chodidly po jemné kůži a přemýšlím, s jakým vzácným tvorem mám tu čest. Jakými strašnými předsudky se živíme a v kterých žijeme. Hroch bude navždy nebezpečným a agresivním zabijákem a Jessica zůstane navždy výjimkou. Tato hrošice bude navždy zázrakem.

Loučím se s adoptivními rodiči a závidím jim jejich vzájemnou lásku. I v naší rase občas musíme dlouze zapátrat o takový vztah pohledat. Když si podáváme ruce, vím, že se za Jessicou vrátím, a to co nejdříve. V hlavě se mi hodní takové šílené nápady, co by šlo s touto hrošicí nafotit, že už kuju pikle, jak to udělat. Možná, až se jí změní hormony, porodí první mládě, změní se. Kdo ví. Třeba jednou odejde navždy a my, kdo ji máme rádi, se budeme třást nad dalším osudem. Zda se najde další pitomý střelec, který ji jen ze zábavy odstřelí, protože byla blízko jeho ranče, jako tomu bylo u první lásky – hrošího samce Charlieho.

Slibuju Toniemu návrat, a ten mi jen potichu zašeptá: „Prosím, modlete se všichni, kdo můžete za Jessicu…“.

II. ukázka z knihy:

Kalahari – domov pouštních lvů

Lev jako lev.

Jsou krásně čistí lvi s bujnou hustou hřívou a jsou lvi, kdy jen jeden jediný pohled v nás vyvolá pocit strachu a mrazení. A aby toho nebylo málo, stany si musíme postavit pár desítek metrů od takových zjizvených pouštních monster.

Piper Pan

Vždy si sám kladu za cíl denní etapy dojet do kempu za světla. Již jen z lidsky tak blízkého bezpečnostního pohledu, kdy projíždět písečnými dunami, prodírat se jindy úzkými cestičkami, kde jen větvě drze skřípou o již tak poničený lak džípů, je namáhavé a cesta, která se mnohdy stěží hledá za denního světla, v černé noci mizí navždy.

Žel přání je mnohdy jen živeno představami a plány. Africké cesty jsou jiného názoru, a i když hodiny na palubovce brzdím očima, jak se dá, ukrajují nekompromisně ze svého neviditelného, ale vždy stejného koláče. Je šest a do cíle máme odhadem dobrých třicet, s rezervou čtyřicet kilometrů. S přibývajícím šerem budu muset zpomalit, protože díry a prohlubně v písku při umělém osvětlení reflektorů jsou mnohdy přehlédnutelné a poškození či zničení kola uprostřed Kalahari může zásadně změnit pečlivě naplánovanou expedici.

Na dvou rozdělovnících špatně odbočili a museli se vracet, když s úderem osmé jsme konečně dorazili do vytouženého kempu. Což v botswanském podání znamená na mapě Centrální Kalahari tečku s popisem PPN 01. Piper Pan jednička. Dvojka je vzdálená přibližně pět kilometrů. Trojka už neexistuje. K tomu jako bonus navíc suchá latrína.

Skromný kemp je snem každého cestovatele, milujícího divokou přírodu. Tady neplatí večerní teplá sprcha a spláchnutí prachu či lepkavého potu. Ani bezpečí elektrických ohradníků či pár kroků vzdálená budka místního rangera s kulovnicí přes rameno. Tady platí jen tvrdé přírodní zákony a jejich respektování, o čemž nás přesvědčují ostatky bělajících se kostí před pár týdny skoleného pakoně. Posádka neprotestuje a srovnávám auto podél kostry. Mimořádně a zcela výjimečně se nejedná o můj kanadský žertík či druh černého humoru, abych tak plašil posádku, ale jen z čistě prozaických důvodů. Byl to jeden z mála rovných povrchů, kde jsme mohli ve stanech klidně pospávat a nekutálet se na svého souseda.

Sotva jsem otočil klíček a bublající ‚čtyřlitr‘ mého Landcruiseru doklapal svůj monotónní rytmus, zaposlouchali jsme se do zvuků africké savany. Cvrčky přerušilo houkání nočních ptáků, které vzápětí umlčel řev lva. Ženská část posádky bez váhání zabouchla dveře s prohlášením, že klidně noc stráví na zadní sedačce. Podle lvího říhání se dalo usoudit, že smečka je vzdálená do dvou kilometrů a za pomocí čelovek jsme se dali do spěšného sběru dřeva na urychlené rozdělání ohně. Dálková světla, sice dávající pocit jistoty, občas prozradila dvojici lampiček a jen dle pohybu zvířete a vzdálenosti očí od sebe jsme usuzovali, zda se jedná o gazelu, zebru, pakoně, hyenu či…, raději nemyslet. Dokud si lvi posílali informace o své poloze a hlasitě vzdychali, posádka hbitě stavěla stany, zatímco já se pokoušel rozdělat oheň. V okamžiku, kdy se lvi na deset minut odmlčeli, všechna světla na hlavách či v rukou prozkoumávala nejbližší okolí.

„Mmmmúúúhhh, hhh, hhh, hhh,“ zaznělo mnohem blíž. Lev či spíše lvice, která svým dunivým hlasem mnohdy překonají zdatné samce, se opět a tentokráte zřetelně jasněji projevily. Kočky nás ve svém panství okolí pánve Piper vítají. Místo, vyhlášené výskytem velké lví smečky, flek, o který se perou ortodoxní cestovatelé, kemp, který je nutno si rezervovat minimálně rok a více předem, ani v nejmenším nepokulhává za svým věhlasem. Piper Pan, umocněn černou nocí a naštěstí i prvními oranžovými plamínky, kouzlícími z osvětlených keřů démony a strašáky, bude naším domovem po dvě noci a sotva ta první začala, nikdo se neodvažuje ulevit si ve dřevěné latríně sto metrů vzdálené, ale okolo kol džípu vznikají loužičky rychle se vsakující do stále rozpáleného písku.

S příjezdem dalších dvou opožděných vozidel expedice, vytvořením kruhu z aut, žebříky od stanů spuštěných k ohništi a množstvím hlasů v počtu dvanácti osob se kemp naplnil uklidňujícím pocitem. Spíše jsme hlučeli než jak by se k divoké přírodě slušelo, ale pro mnohé s první zkušeností s divokou africkou pouští, přišlo tolik neodolatelných vjemů a zážitků nepočítaje, které musely na povrch. Ty navíc umocnila mohutná tarantule, která při krájení čerstvých rajčat pro přípravu řeckého salátu přelezla kolegovi přes holé prsty na nohou a způsobila takové pozdvižení, že dámy vyskakovaly na korbu auta, v lepším případě do nepřipravených náručí partnerů. Po zjištění, že nejenom lví smečka, které jsme zabrali oblíbené místo, je hrozbou, ale i obrovští pavouci, začal podrobný průzkum terénu, který vyvrcholil objevem několika různě velikých štírů. I poslední odvážlivci si opět nazuli propocené boty.

První noc na africkém kontinentu, celodenní trmácení v džípu a první sklenice červeného Merlotu vyvolaly přirozenou chuť na kila steaků, které jsme si vezli v lednicích a nastal čas hodit na rozpálené ohniště několik kilogramů pravé svíčkové…, a šetřit jsme opravdu nemuseli, když kilo této lahůdky v nádherném odblaněném stavu stojí okolo dvou set korun. Krvavé, ale i pečené kusy masa provoněly vyschlou Kalahari a musely dráždit každého milovníka masa (nejen toho dvounohého člověčího) na několik kilometrů. Snad i proto s prvním rozbřeskem, dříve než jsme vyrazili směrem k široké písečné pánvi, objevili jsme v okolí našich stanů mimo desítky stop antilop i stopy šakalí, větší od hyen a v neposlední řadě i lví. Zvláštní to pocit. Každý touží vidět lva co nejblíže (samozřejmě v bezpečí dobrého auta), jen představa nočních toulek lvů v těsné blízkosti stanu, to samotné vědění a nevidění…, stimuluje k suchému polknutí sliny.

Ranní překvapení

Ještě se zalepenýma očima z nedostatku spánku míříme automaticky k jediné vodní nádrži na začátku pánve Piper. Poslední zatáčka okolo dlouhého suchého keře a otevře se nám široká placka pouště. Míjíme několik pospávajících pakoňů a osamělé přímorožce.

„To je…,“ uvažuji nahlas, „je to keř nebo je to lev?“ ukazuji rukou na kilometr vzdálený bod. Příliš světlý bod, aby to byl ležící pakůň či jiná větší antilopa.

„Keř!“ sám se ujišťuji. Popojedu ještě pár desítek metrů a rychle měním své vlastní hodnocení: „Tak ne, je to lev!“ a s každým dalším metrem, který náš džíp svými vysokými koly překoná, rozeznáváme trup, hlavu, jež mě tak zmátla, protože jsem si zprvu vůbec neuvědomil, že pouštní lvi jsou bezhřívnatí, či jen s malým náznakem tmavé hřívy, ale téměř s holou lebkou.

Ještě zkontroluji slunce, abych jej dostal do zad a natáčím vůz směrem ke lvovi. Ten jen stěží zvedne hlavu, aby zkontroloval, co jej zase otravuje z ranního rozjímání. Prohlédne si naše auto, které po otočení klíčku přestalo hlasitě bublat a pak si ji opět líně položí na své přední tlapy. Lva jsme vůbec nevzrušovali. Jeho nafouknuté břicho svědčilo o velké noční žranici a nyní bude celý den trávit. Udělá jen tolik pohybu, kolik bude nutné. K vodě to má sotva padesát metrů a to bude jeho jediná dnešní procházka.

Rozhlížím se okolo sebe a druhého lva nacházím v hustém porostu několika neprostupných keřů. Vidím, že se k němu blíží naše druhá posádka, tak se raději pouštíme do hledání lvic. Ty musí ležet do pár stovek metrů od lva a díky pár keřům, které umožňují stín od sílícího slunce, je musíme zákonitě najít. Sotva sto metrů od vůdčího, otrhaného, od denních šarvátek zjizveného samce leží dvě samice. Dle přeplněných žaludků, svědčících společné hostině, gratulujeme smečce k nočnímu úspěchu a vlastně jsme tak trochu rádi, že opravdu milují jen zebry, pakoně a přímorožce.

Zůstáváme se lvy možná více jak půl hodiny, ale lenoši přecpaní a líní neudělají sebemenší pohyb. Ani se jim nedivím a vybavuje se mi, jak jsem včera odpadl po zdolání tři čtvrtě kila masa. A to jsem nemusel lovit.

Slunce už příjemně hladí a naše prokřehlá těla z nočního pouštního chladu začínají pookřávat. Rozhýbáváme se nejen my, ale i lví smečka. Své chuťové pohárky, dychtící po ranním hltu ještě stále studené vody, šla ukojit první lvice. Nenašlapovala nikterak opatrně a ani nesledovala okolí. Nebyla příliš ve střehu a jen se sotva valila k napajedlu. Těžce přehazovala končetinami a dopadala střídavě na všechny tlapy. Nemusela se ničeho obávat a není protivníka či síly, kteří by ji ohrozili. Vždyť jejich smečka tady vládne již několik desítek let.

Lvi umírají, odchází a rodí se noví. Samci smečku opouští, některé samice hledají své partnery v jiných koutech této pro nás nehostinné krajiny, jiné zůstanou s rodnou smečkou, dospějí a převezmou vládu od svých matek. Klan lvů vládne místu Piper Pan, co domorodci pamatují.

Břicho kočky se jen stěží pohupuje a je neuvěřitelně nafouklé. Samice se sotva dobelhá k vodě a i když se neotočí ani na jednu stranu, přece si jen nestoupne k nám zády, ale čelem, za což přirozené obezřetnosti lvice děkuji. Aspoň ji můžu fotit tváří v tvář. Opatrně pokrčí přední nohy, tlapami se zapře v nepatrné vzdálenosti od kaluže vody a vystrčí zadek. Ostřížím zrakem se zahledí k našemu autu a aniž by z nás spustila oči, začne hltat. Jazýček klouže do špinavé vody a s vytvořenou jamkou zase zpětně mizí v tlamě. Když pijí lvi, fotograf nemusí spěchat. Nepatří mezi ty přehnaně či jen díky přírodním zákonům extrémně obezřetné. Pijí v klidu a dlouhou. Dokonce k první lvici stačí stejným tempem přikráčet i lvice druhá, aby se se svou družkou z lovu podělila o pár hltů špinavé vody. Lvice se téměř opírají jedna o druhou a synchronizovaně, jako dvě akvabely, pijí. Sladí tempo svých drsných jazyků a ty padají k vodě a kloužou zpátky.

Když se dá smečka jednou do pohybu, postupně ji následují všichni jedinci. I když je mnohdy nevidíme, či o nich nemáme ani tušení. Lev, který ležel opodál, přišel ke stejnému napajedlu a chvíli pozoroval, kam jeho lvice odchází. Kočky pomalu kráčely doprostřed vyschlé pánve, směrem ke žluté trávě, ke které jim ale chyběl ještě více jak jeden kilometr. Pomalu se ubíraly pro nás k neviditelnému cíli a opuštěný lev se dal do hltání vody, která aspoň na chvíli odlehčí jeho těžkému a žrádlem přeplněnému břichu. Voda mu odkapává z mokré tlamy a vždy, když dlouho pije a zvedne hlavu, spustí se mu podél červeně hnědých pysků pramínek.

Jsou lvi krásní a jsou lvi strašní. Mám na stovkách obrázků elegány s hřívami jako zrovna čerstvě načechranými z kadeřnického salónu pro krále zvířat. Bez jediné jizvičky a škrábance. Takoví lvi přímo vybízejí k přesvědčení, že se jedná o neškodné a tak trochu přerostlé kočičky. Na druhou stranu jsou páni Afriky takového vzezření, že z nich jde strach. Náš lev se otočil směrem k nám a mírně sklonil hlavu. Téměř plešatá hlava, jen něco jako s malým punkovým čírem na temeni. Stopy po rvačkách a desítky starých a nových jizev po celém těle z něj dělaly strašného zabijáka. Přivřel oči a zaměřil se naším směrem. V tento okamžik jsme byli nesmírně rádi, že sedíme v bezpečí velkého vozu a vzpomeneme-li si, že ten strašidelný řev pocházel od této pouštní nestvůry, přeběhne mráz po zádech.

Piper Pan je mystickým místem. Je to svým způsobem velmi přehledná a otevřená část krajiny, ale tak nějak strašidelná. Žádní lidé, civilizace na sto honů daleko, nejbližší další auto sto kilometrů vzdálené. Pocit samoty a drsné divoké přírody je stísňující. Díky lvům i velmi nebezpečný.

Je ale také jediným místem, kde si každý uvědomí, že se musí přizpůsobit a respektovat přírodní zákony. Sžít se s rytmem krajiny a vnímat tlukot jejího srdce. Naladit se na stejnou frekvenci, pochopit ji a užívat si její drsnost. S porozuměním takových pravidel musí každý dvounožec srdcem otevřeným, vnímat i její zranitelnost. Proto snad až přehnaně a jen velmi opatrně otočíme volantem, abychom poškodili křehkost přírody svými koly co nejméně a když zítra, po další probdělé noci, opustíme Kalahari, zůstane v každém z nás neopakovatelný zážitek z Afriky, jak ji ještě vnímali první cestovatelé před pár stoletími.

Je dobře, že zůstává takových pár koutů světa ještě v původní podobě.

Zatím…