Trpělivý obrněnec
Miluji ten způsob žití. I když jen na chvíli, na měsíc, či pár dní.
Sotva třicítkou se trmácet uskákaným autem po prašné cestě a ruku mít vystrčenou z okna. Cítit sílu slunce z každého jeho paprsku a kašlat na to, že mi pálí kůži do ruda. Žvýkat sušené maso biltong naložené v anýzovém koření a občas si srknou studeného piva. A co z toho, že řídím. O policajta tu člověk nezavadí a turistů je zde pramálo.
Občas stáhnu z očí černé brýle, abych zaostřil na pohyb v houští. Třeba lev zalehl pod velký strom, či pakůň mrsknul ocasem. A možná to jen byla všude přítomná impala.
A je to vlastně jedno. Mám to rád, jaké to přesně je.
Konečně štěstí
Po celodenní smůle konečně úspěch. Projeli jsme celou Etoshu křížem krážem a našli jsme pár antilop, které se splašeně před prášícím autem rozprchly. Poslední pokus měl být opuštěný rybníček, který byl více jak většinu roku suchý a běžně k němu vůbec nejezdím, ale dnes, kdy je období dešťů a mělo by lít jako z konve, jsem zde zamířil. Sice obloha byla modrá, nebe bez mráčku a k dešti mělo dnešní počasí daleko, vodu jsem v rybníčku našel. Ten okupovala skupinka zeber a v pozadí mezi stromy se ‚krčily‘ tři žirafy. Vypnul jsem motor, otevřel dveře, vytáhnul stativ, zapřel do prašné cesty a upevnil teleobjektiv.
„Hmm, to je nádhera,“ povzdechnul jsem si, „to je úplně ideální pro fotku. Slunce za chvíli zmizí za stromy, vše má dokonalou ruděoranžovou barvu, jezírko, pár zvířat a hlavně žádné druhé auto s čumily. Paráda. Ještě nějakou akcičku.“
Když jsem se naklonil ven z auta a nohy postavil po stovce kilometrů terénem na zem, bylo hned líp. Až nyní jsem si všimnul, jak je naše auto špinavé od bílého písku a kapky z kaluží, které jsme projeli, již zaschly na bocích a kapotě. Bílá čtyřkolka byla jako posypaná cukrem a jemný písek byl všude. V mžiku mne polilo horko, to když přestala fučet klimatizace svou ledovou píseň a ochutnal jsem skutečnou teplotu africké savany. Venku bylo dobře přes pětatřicet stupňů a musel jsem si z čela utřít krůpěje potu, které se na mně během chvilky vyrojily.
Hledáčkem přejíždím okolí a hledám ukrytou šelmu, která se přijde ve večerních hodinách napít a po úporném dni osvěžit teplou vodou z malého jezírka. Oranžová barva zářícího zapadajícího slunce se odráží na zelené hladině kaluže a oba kolegové, včetně mne, rentgenují očima okolí. Přál jsem si lva a modlil se ke všem africkým bůžkům. Žel, jak už tomu bývá, své štěstí na lvy máme již vyčerpáno, protože dva dny zpátky jsem při jejich požírání buvolí kýty nafotil téměř dvě celé paměťové karty.
„Je to tady pánové,“ výsknu si, „startuje foťáky!“.
„Čo? Čo si viděl?“ otáčí hlavou na všechny strany robustní Paťo z Povážské Bystrice.
„Zprava přichází nosorožec. A potichu, ať nás neslyší. Nechme ho dojít až k nám,“ dodávám, protože jsme stáli s autem ve směru jeho cesty k vodě. Nosorožec přišel na padesát metrů a mohutným proudem moči označil teritorium. Dal tak najevo predátorům, že je u vody a není radno si s ním začínat. Zároveň dal na vědomí samicím, že by se případnému páření nebránil a jiní samci ať se mají na pozoru, protože je v plné síle a odhodlání. Paťo se naklonil z okna a džíp se rozhýbal. Pružiny auta zavrzaly a kolos zbystřil. Přestal značkovat a otočil se k autu. Zvedl hlavu a jeho dva mohutné rohy se tyčily vysoko nad hřbet tlustokožce. Znovu zavětřil, odfrknul si a vykročil. Rozhodně, rázně a směrem k nám.
Vzdálenost se zkracovala a nosorožec byl sotva dvacet metrů od auta. Patnáct a deset. „Hej, veď on ide na nás. Poďme preč!“ velí Paťo. „Pšššt,“ syknu, „ticho!“ upozorňuji jej aniž bych odklonil oko od hledáčku. Přes teleobjektiv mám v okýnku celou rudě osvícenou hlavu nosorožce. Vidím do detailu nozdry, které se neustále zavírají a znovu otvírají. Obrněnec čichá a hledá směr, odkud hlas pochází. „Štartuj, ideme!“ raději již šeptá slovenský kolega. Drobná ouška nosorožce zakmitaly a titán je natočil směrem k autu. Zjistil směr a znovu vykročil.
„Neboj! Je téměř slepý a přes den toho moc nevidí,“ vysvětluji, „ale zato má skvělý sluch. Musíme být potichu a ani neceknout!“
Teraz nie, mám nosorožca!
Nikdo ani nedutá a dokonce i můj věčně ukecaný kamarád ze Slovenska ani 
nešpitnul. Nosorožec se blížil a já si jen přál, aby pokračoval ve svém směru. Jen hvizd ptáka, který se haštěřil o kus trávy se svým opeřeným sokem narušil hrobové ticho. Nikdo se nehýbal a ani vrznutí auta nebylo slyšet. Jen mohutné a z útrob vycházejeící mručení nosorožce. Najednou se klidnou stepí Etoshy rozdrnčel hrůzným způsobem mobil a songem z kresleného filmu Madagaskar hlasitě zanotoval: „I like to move it move it! I like to move it move it!“
Paťo zvedl klidně telefon a na celou Etoshu zařval: „Haló? Kto je? Ahoj Renka, miláčik! Hej! Áno, áno, sme v Etoshi, to je ten národný park, čo som ti hovoril ráno…, hej máme tu nosorožca, kúsok od auta…, hej,… no jasné…, sme v aute! Jasné, všetko v poriadku…“
Zabořil jsem hlavu do foťáku a nevěděl jsem, jestli mám řvát, smát se nebo brečet! Konečně po celodenních útrapách máme nádherného pózujícího tvora kousek od objektivů, nádherné slunce a žádné turisty a ten pitomec si nevypne telefon.
„Ježíši Paťo,“ vrčím, „můžeš vypnout ten telefon?! Říkal jsem že je téměř slepý, a…“, ‚chalan‘ mě opět přerušil a na celé kolo zařval:
„Renka, musím končiť…, vraj nás ten nosorožec počuje a vraj by nás mohol napadnúť a…, Renka počuješ ma? Halóó Renka …“
„Paťo!“ syčím přes zaťaté zuby, „říkal jsem ti, že je slepý, ne úplně blbý!“
Konečně dohovořil, lépe řečeno dokřičel, protože ztratil signál a začal znovu polemizovat, jestli není ten nosorožec příliš blízko a neměli bychom jet.
„Já ho zabiju! Já ho normálně zabiju!“ pravačkou rukojeť stativu.
Nosorožec stál jako přikovaný a jen kmital ušima a nozdrami nasával horký vzduch. Naštěstí měl více rozumu a namířil si to rovnou k vodě. Žízeň byla silnější než vůle srovnat síly s bílou Toyotou a moudře ustoupil.
K vodě mezitím přišly dvě žirafy, které se doposud ukrývaly mezi mohutnými akáciemi a přes druhý břeh smočil čenich náš nosorožec. Objektiv přeostřoval tu ze žirafy na tlustokožce a z odrazu na hladině na nedaleký rákos. Hledal jsem kompozici, měnil čas a clonu. Liboval jsem si nad náhodou a štěstím, které se na nás usmálo. Trpělivost přinesla své růže a já konečně mohl pohladit svou fotografickou dušičku. Žel jen na chvíli. Píseň, kterou si tak často pobrukuji a mám ji vlastně i rád, se znovu rozdrnčela tichou a na noc chystající se krajinou: „I like you move it!“ zněl opět stejný, ale nyní tak odporný song z Madagaskaru.
„Áno…, hej…, áno, stratil som ťa! Hej, Renka, hej, len som ti povedal, že musím končiť, lebo tu je nosorožec…, asi si ma nepočula. Lúbím ťa, hej…, posielam božtek, hej…, aj ja teba…, božtek miláčik…“ posílá polibky do dvanáct tisíc kilometrů vzdálené rodné vlasti Patrik své ženě.
„Ještě jeden polibek prosím tě a bude to tvůj poslední,“ natahuji se přes sedadlo na Paťa, abych mu telefon vytrhnul z ruky a zahodil jej přes toho nosorožce do posledního jezírka v celé Africe. „Já tě normálně vysadím a nechám tě tady s tím rohatým!“ skřípám zuby.
Trpělivost nosorožce byla bezedná a naštěstí další telefon ‚zo slovenska‘ již nepřišel. Býložrout byl modelkou, kterou by si přáli i fotografové soupeřící o dobré místo před moly plným manekýn. Natočil se z profilu a aby toho nebylo málo, vyplázl tlustý růžový jazyk. Vystrčil na mne zadek, což bych jindy nefotil, ale za ním se právě nahnula dlouhá žirafa a začala pít vodu. Nosorožec popošel a opět zůstal stát. K jezírku přistoupila další, opatrnější žirafa a svorně se svou družkou polykala vodu. Sluníčko kreslilo těla tmavých zvířat do neuvěřitelných barev a hnědé skvrny na žirafách byly stále více rudější. Na hladině se odrážela těla a její klidnou hladinu občas rozčeřil žíznivý obrněnec, který do ní občas strčil čumák aby se napil. Otočil se proti mně a čekal, až si jej znovu nafotím na ještě lepším slunci. Aby toho nebylo málo, zvedl hlavu a pyšně se vzpřímil.
Fotil jsem jako o život a s mizejícím rudým kotoučem začal pomalu odcházet i nosorožec. Pan herec, trpělivý model a hrdina mých dnešních snímků odevzdal svou daň a já i odpustil Paťovi jeho telefonáty s manželkou. Již jsem mu nevyčítal a dokonce se s ním začal i bavit. Žel do té doby, než opět předvedl svou nečekanou reakci.
Lev!
„Hoď mi ten foťák,prosím tě, na brašnu,“ a podávám těžkou zrcadlovku s objektivem a stativem
kolegovi na zadní sedadlo. Ono slůvko ‚hoď‘ bylo asi neadekvátní, protože celá smontovaná technika měla téměř deset kilo. Slunce definitivně skončilo svou denní šichtu, vypnul jsem foťák a uvelebil se před volantem. Do kempu to máme sotva pět kilometrů, takže není kam spěchat a jen jednou rukou přidržuji volant pomalu pochybujícího se auta. Odjíždíme nabyti dojmy a jako malí kluci si navzájem pochlebujeme, jak nám vše vyšlo. Práce s divokými zvířaty je vždy těžká a bývá buď odměněna po bezmezné trpělivosti fotografa nebo velkou dávkou štěstí.
Sotva jsme se vzdálili pět set metrů od našeho jezírka, kde jsme strávili více jak třičtvrtě hodiny, dupnul jsem nečekaně na brzdu. Druhý kolega Milan poskočil a jeho hlava vyrazila prudce dopředu, jako by chtěla čelem prorazit čelní sklo. Běžně bych takto razantně nezastavil, ale nebylo na výběr. Přes cestu mi přeběhla velká hnědá kočka. Štíhlá samice nebrala ohled na bílé auto a brala jej jen jako přirozenou překážku. Byla si jista, že ona je tady pánem a já musím zastavit. Stalo se a dříve než stačil Milan klít, že si málem rozbil nos o přístrojovou desku, ukázal jsem vlevo a houknul na něj: „Lev!“
Dříve než jej vůbec kamarádi stačili spatřit, zařval jsem:
„Foťák! Rychle mi podej foťák,“ a aniž bych spustil oči ze lva, protože každou vteřinu zmizí v zeleném houští, natáhl jsem levou ruku za sebe, co nejblíže ke kolegovi. Elegantní lovec se vlnil na mohutných tlapách, které ladně dopadaly do prašné cesty a při každém došlápnutí a následném zvednutí nohy rozvířil malý chomáč prachu. Jeho mírný klus vypadal jako ze zpomaleného filmu. Noha minula nohu a i když bylo slunce již chvíli za horizontem, lvice při každém dopadu, hlasitě vzdychla. Hluboké mručivé výdechy se mísily s bublavým zvukem našeho motoru, který jsem v mžiku vypnul. Auto naposledy škytlo a lvice zpomalila a otočila hlavu směrem k nám. Od mého povelu neuplynulo ani pár sekund a já foťák stále neměl. Měl jsem již stažené okýnko a v hlavě si kreslil, jak snímek co nejlépe pořídit
„Tak co je?! Foťák! Dělej!“ 
zvýšil jsem hlas na Paťa a zároveň jsem se otočil pro přístroj. Pro Patrik to byl první lev, kterého viděl a zároveň bojoval s informací ohledně podání fotoaparátu. Najednou se roztřepal jak Mr. Bean a jeho ruce začaly komicky vibrovat. V jedné ruce držel svůj sotva sedmicentimetrový digitální fotoaparát a snažil se mi jej podat. Jako kdyby tušil, že nám lvice ve vteřině zmizí a máme jen jednu šanci ji zdokumentovat. Strach o možná nepodařený snímek a vzrušení z osmdesátikilové samice rozvlnilo jeho tělo do mimik, nad kterými zůstal rozum stát. Milan zná můj přístup k miniaturním digitálním krabičkám, jak jimi opovrhuji a že pokud v ruce nedržím těžkou techniku, kterou, jak se říká, by šel ubíti slon, neumím fotit.
Lvice udělala několik temp a zmizela. Nálada povadla a já se podíval okolo auta. Štěstí bylo dnes nesmírně trpělivé, protože deset metrů za lvicí se objevila druhá.
„Dělej, je tu ještě jedna!“ a podruhé dávám šanci naší fazolce, čili panu Beanovi. Ten stále třepal svým digitálem, až Milan musel rázně zakročit: „Nie tvoj, ty kokos! Jeho foťák!“
Než překvapený a lvem paralyzovaný Paťo zareagoval, i druhá lvice ukázala zadek.
Když jsem na ní konečně zamířil objektiv, občas se již mezi houštím objevil pouze její houpající se ocas.
Večer se Paťo ani neomlouval. Zřetelně mi vysvětlil, že jeho krabička má mnohem větší rozlišení a udělal bych s ní lepší záběry. Ještě dlouhé hodiny jsme rozebírali možnosti a situace. U toho popíjeli rudý, po černém rybízu chutnající Cabernet a žvýkali šťavnaté steaky z grilu. Poslouchali jsme pískající hyeny a vyjící šakaly. Občas v dálce vzdechl lev a ptáci křikli ustrašeným hláskem. Jedna Afrika spí a druhá loví. Nám dohořívá oheň, je více jak jedna hodina a ráno v pět chceme znovu vyrazit fotit zvířata. Netuším ani jaká a je to vlastně jedno. Afrika dokáže tak šokovat a překvapit, že není třeba plánovat. A i když mám s sebou akčního Patrika, tak přes jeho nevědomost, kterou je třeba omluvit nezkušeností, se určitě něco podaří.
Jen mu musím hned ráno sebrat mobil a celou cestu mít fotoaparát na svých kolenou.
Text a foto Richard Jaroněk