Žraločí útoky – lži, neznalost a omyly
Položme si prvně otázku, co nebo kdo je to žralok. Pro mnoho z nás a to slůvko „mnoho“ stále představuje více jak 99 % lidí (i v 21. století), znamená pojem žralok mystického netvora, chladnokrevného zabijáka, bezcitnou bestii či démona z temných pekel. Zubatého likvidátora všeho živého a Bůh musel být dozajista šílený, když připustil aby tato zrůda vůbec kdy ožila a pohybovala se na planetě Zemi.
Pro spoustu lidí je žralok nejen krvelačné monstrum, ale hlavně hloupé, pitomé, omezené, jednoduché, bez smyslu konající „zvíře“. Vlastně by se dalo říci, že žralok je ubohý tvor přežívající díky svým zubům a lovící vlastně jen omylem, protože „ryba“ přece nemůže myslet.
Instinkt
Zkusme se řídit instinktem. Bude to velmi těžké a spousta z nás by v extrémní situaci nepřežila ani minutu, protože se již nedokážeme spoléhat na funkci, kterou nám vědomosti během vývoje utlumili. Pravdou je, že budou mezi námi jedinci s mnohem vyvinutějšími předtuchami, představami, vrozenými orientačními smysly či nepředvítatelným tušením. Ale instinkt je nám stále vzdálenější.
Lovec a predátor v jednom slově se zde vyvíjí více jak čtyři stovky miliónů let. Z tohoto nepředstavitelného času má již sedm miliónů let dokončený vývoj, to znamená, že již se dál nepotřeboval vyvíjet a evoluce jej dotvarovala ke své představě právě před tímto časem. Již před dávnými lety byl dokonalý. Slyšíte a čtete správně – dokonalý. Těžko se to poslouchá, protože díky naší člověčí ješitnosti neradi slyšíme, že je něco lepšího než my – lidé. Příroda jej zbavila těžkopádných a neohrabaných kostí a nahradila je mnohem pružnějšími a ohyblivějšími chrupavkami. Funkčnost, růst a samotná výměna žraločích zubů je na samotnou kapitolu. Ale přece jako lidé nebudeme závidět hloupému tvoru, kterému se mění zuby do půl roku a u některých druhů do jednoho týdne (!). A to po celý život! Uznejme a v následujících řádcích se vás pokusím přesvědčit, že žraloci patří k nejdokonalejším a nejvyvinutějším obratlovcům v oceánech. Jsou vybaveni velkým množstvím vysoce vyvinutých smyslů. Navíc k chápajícím, zvukovým, zrakovým a čichovým pudům mohou také tušit, změny ve vodním tlaku a bioelektrických polích. A skrz tyto mimořádně schopnosti, mohou analyzovat jednotlivé podněty pole každého mořského organismu. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Žádné jiné mořské zvíře nemůže soutěžit se žraloky.
Něco jsme se od přírody naučily a ta nám již na mnoha příkladech dokázala, že organismy, které se vyvinuly ve stejném prostředí, můžou poznat a klasifikovat sami sebe navzájem. A navíc přizpůsobit své chování jeden k druhému. To se nazývá vývoj a ten se nestane za den, či pouhou náhodou. Uskutečňuje se po tisíce, nebo dokonce miliony let, až se stává „instinktem“. Ryby i savci spolu s dalšími bytostmi moře reagují na žraloky. Žel člověk je savcem, ale nikoli vyvinutým v moři. Nedokážeme reagovat na podněty, které nám nic neříkají. Naše vibrace začnou pracovat až v okamžiku, kdy žraloka uvidíme na vlastní oči. A to tak, že svým chováním někdy i tohoto prehistorické predátora vyděsíme. Roztřepeme se jako osiky, srdce chce vyskočit ze své schránky, žíly napnuté k prasknutí, slabší jedinci omdlívají a ti zdatnější se dávají na úprk. Nicméně vraťme se ke žraločím smyslům. Věci (myšleno i lidé), které nejsou součástí oceánského života, buď nemohou být analyzovány, nebo můžou být identifikovány jen v minimálním stupni. Žralok nemůže poznat, kdo, co a jaký je ten lidský tvor. Ano, pravdou je, že člověk může jen zaměstnávat jeho smysly. Žralok tak zkouší co může identifikovat podle čichu, pohledu či v jeho bioelektrických polích. Ve většině případech, žralok bude reagovat na člověka tak, že se pokusí rozpoznat neznámý objekt s jeho vlastními dostupnými smysly. Jeho instinkt pracuje naplno.
Zmýlená platí nebo neplatí?
Tímto způsobem – dokonce, kdy prověřovaný nebo spíše vyšetřovaný objekt – člověk není podmořského původu, bude žralok reagovat možná na vizuální, nebo akustický popud. Nebo dokonce na naše elektrické pole tak, že objekt se může podobat na organismus, kterým se živí. Potápěče v černém obleku, bude stěží cítit, ale jeho zjev a bioelektrické pole, bude možná připomínat jiného žraloka, kterého loví a bude se k potápěči přibližovat. Žralok jednoduše svými smysly nepřevezme to, že potápěč není opravdu potencionální oběť, ale identifikuje potápěče za objekt, který se podobá možné oběti. Predátor nemůže úplně analyzovat co vidí a nemůže rozhodně vyloučit, zda to může být něco k snědku. Co zbývá. Žralok nemá ruce, aby si potápěče osahal, ale může kousat a testovat. Využije své chuťovými pohárky. Teprve teď zjistí, zda mu bude chutnat a má rád, to, do čeho se zakousnul. Dochází k rozhodnutí. Sníst potencionální kořist a nebo od ní odplavat.
Při rozhovorech se surfaři o jejich nehodách se žraloky, označíme tento žraločí akt za, jak jinak, jeho chybu. Jednoduše a je to pro nás přijatelnější, jsme předem rozhodli, že žralok si spletl surfaře s lachtanem. O této teorii se diskutuje mnoho let, protože z lidského hlediska to zní tak věrohodně a pohodlně potvrzuje obvykle falešný názor, že žraloci jsou primitivními tvory. Jeho omyl a chyba zní pro nás tak hodnověrně a navíc vlastně víc než vítané řešení. Jen ukazuje naši nadřazenost a dokazuje, jakými jsou hloupými žracími stroji! Opak je ale pravdou. Žralok je vysoce inteligentní!
Pokud budeme užívat běžné podmínky k určování inteligence – jako je učení, nebo také působení v neznámých situacích – pak žraloci nemají k sobě rovného, dokonce i ve srovnání s vyššími předními zvířecími skupinami. Jestli spojíme dokonalou komunikaci mezi mozkem a tělem, pak mohou být žraloci dokonce srovnáváni s mnoha savci – ke kterým nakonec vlastně patříme i my.
Vývoj žraloků trval přibližně 400 milionů let a jeho vrchol v dnešních žijících druzích je právě teď. Lépe řečeno sedm miliónů let. Co se vlastně stalo?
Během tohoto dlouhého časového období, museli žraloci soupeřit s mnoha dalšími zvířecími druhy. Zde začíná pokulhávat naše teorie, kdy si žralok nešťastného surfaře spletl s tučným lachtanem. Ať mi někdo odpoví. Jak si může tak dokonalé dominantní zvíře na vrcholu potravního řetězce zkoušené časem a nekompromisní konkurencí splést? Jak mohli žraloci vybudovat jejich dravou strategii na základě chyb?
Pokud by tohle měla být pravda, tak žraloci, jako druh, již dávno vymřel a jejich působení bychom mohli možná nazvat rozmarem přírody.
Zde přichází i částečná odpověď na naše podrážděné reakce ke žralokům a jejich nepochopení. Pokud od základu nezměníme naše smýšlení, budeme je vždy nenávidět a likvidovat. Náš příběh začíná zapadat do sebe a pozorný čtenář tuší kam směřuje.
Jak vlastně reagujeme na různé cizí podněty? Když poprvé registrujeme naše prostředí, používáme naše oči. Činíme tak plně automaticky a tím si logicky vysvětlujeme, že žralok utočí na surfaře v první řadě používáním našeho úhlu pohledu. Nicméně než žralok „ochutnal“, pracovalo na jeho obhajobu mnohem více smyslů, než jen oči. Tento fakt by neměl být zapomínám až bude tisk a médie ventilovat do světa ortel, že si žralok spletl surfaře s lachtanem. Tak proč nás vlastně kousnou, když tedy nekoušou omylem! Žralok je zvědavý tvor a pokud chtěl v evoluci obstát, musel být zvědavý vždy. Jeho oblíbená kořist mizela z jídelníčku a on si musel občas hledat i nové druhy. Musel kousat a testovat. Žralok kouše, protože chce vyhodnotit něco, čím není obeznámený a obohatit se o nové chuťové pohárky.
Někdo může namítnout a nabízí se přímo ukázková proti otázka. To by znamenalo ale, že surfařské zátoky by musely být pokryty stovkami pokousaných prken? Vysvětlení leží v žraločím vývoji. Ani sám žralok nezná potencionální nebezpečí a samotné kousnutí nebo útok přináší obrovské riziko. To, že se žralok zakousne není žádné pravidlo, ale velká výjimka!
Krev – vraždící motivace?
Zeptejte se chlapů v hospodě, ženských za pultem, řidičů kamiónů, dětí ve školce a prezidenta České republiky, co vyprovokuje žraloka k útoku. Nejčastější odpověď bude – krev. Tento zřejmě všeobecně přijatý názor dominuje mezi laiky a experty stejnou mírou. Pro většinu lidí, krev ve vodě znamená žrací šílenství mezi žraloky.
Ale je to omyl, stejně jako ona mylná v pojmech žralok – surfař. Totiž, neexistují dva druhy se stejnou krví! Krev u každého zvířecího druhu má svou specifikaci, jednotlivé složení, sestávající se bílkovin, plazmy, soli, organických živin a dusičných odpadních látek a dál a dál. Nejsem odborník na složení krve, ale lékaři mi 
dají jistě za pravdu.
Výzkum ukazuje, že žraloci mají extrémně citlivé čichové orgány, které se vyvinuly během několika milionů let a reagují na proteiny spíš než na cukr. Žralok může dokonce s vysoce specializovaným čichem identifikovat zvířata u kterých zná již složení jejich krve. Jisté elementy v krvi mohou připomínat jemu důvěrné známé organismy a tak spustí stanovený (útočný) manévr. Žralok ví přesně, kterou krev cítí, ale není-li jemu krev známá, tak bude k objektu přistupovat velmi opatrně.
Používáni termínu „žrací šílenství“, nebo-li žraločí frenezie se tak stává sporným, pokud budeme předpokládat, že jeho důvodem je vůně krve. Poslední výzkumy dokazují, že takové horečné žraločí krvavé obřady skutečně neopíjí jejich smysly a nejsou proto žádným důkazem, že motivem je barva či pach krve.
Média můžou vše změnit
V ruce držím skoro metr dlouhé shnilého tuňáka a v druhé kameru. Zapnutou a tiše bzučící. Z pěti pokusů si žralok vždy vybral neznámé magnetické vlnění kamery, než zasmrádlou pochoutku.
Stejněkrát jsem mával žralokovi před tlamou mrtvou rybou. Byl jsem bez jakéhokoli bezpečnostního vybavení a zkoušel, jak bude žralok reagovat. Žralok, dělal vše pro to, aby se mé ruce s návnadou vyhnul. Není pravda, že by ho nezajímala, ale vždy se opatrně přibližoval. Žádná bezhlavá reakce či bezmyšlenkovitý útok. Musel jsem mu návnadu doslova strčit do tlamy. Až další pokus jej přesvědčil a pro návnadu si šel již cíleně. A taktéž mnohem razantněji. Bezpečně ji po mém donucovacím nakrmení identifikoval a šel si pro kořist.
Do žraločí polévky, kterou jsme vytvořili z kousků ryb jsem se po chvíli zanořil. Třicet žraloků různých druhů a rozlišných velikostí se v mžiku rozprchlo. I když je návnada zřetelně přitahovala, trvalo téměř půl hodiny, než nabyli jistoty, že ten podivný objekt ve vodě je nijak neohrožuje. Za hodinu byla již situace po vedením jejich taktovky a když nemohli rozlišit a najít původ lákadla, začali dorážet na mne. Proč všechny tyto příhody a různé příklady tady popisuju?
Je zřejmé a vlastně zřetelně jasné, že nejde o bezduché tvory útočí bezhlavě a bezmyšlenkovitě. Netvrdím a ani jim neupírám obrovskou sílu a moc. Je jen třeba od základu změnit naše hluboko zakořeněné myšlení a dívat se na žraloky, jako na právoplatné sousedy na naší kulaté planetě. Pokud je nepochopíme, nikdy se s nimi nenaučíme žít a nadále bude docházet k likvidačnímu vybíjení. I když vždy bude docházet ke kontaktům, zraněním a jistě i smrtelným úrazům, ale na každý z nich je třeba přihlížet velmi individuálně. Je nutné aby odbornicí pracovali na těchto případech a podrobně podali zprávu o tom, jak, proč a co žraloka vyprovokovalo k útoku. Druhým a tím nejdůležitějším krokem jsou zprávy podané v médiích. Pro ně je vždy velkou senzací postavit titulní stranu na nadpisu: „Lidožrout opět zaútočil“ nebo „Bezcitný zabiják z hlubin“.
Žel žraloci nejsou hraví chlupáči a ani uchechtaní delfíni. Jejich strašnou pověst jsme vybudovali na špatných, lživých informacích a je nejvyšší čas ji změnit.
Text a foto Richard Jaroněk