Wild dog – pro rodinu i zemřít
Wild dog – pro rodinu i zemřít!
Zabíjí tak krutě, že se s odporem od takové podívané někde pod širokými větvemi akácie raději zhnuseni odvrátíme. Je to naše vlastnost…, aniž bychom znali důvod a podstatu, předem, sebejistě a s přesvědčením o jedné jediné pravdě – té naší, dokážeme odsoudit.
Odsoudit do horoucích pekel! A to jen za to, že tvrdě bojuje o své právo přežít.
Rodina je zákon
Kdykoli, když se vysloví jejich jméno, všichni zpozorní. Dokonce i rančeři jsou jako u vytržení a jakmile je někdo spatří, nese se tato informace mezi domorodci, průvodci a turisty rychlostí světla. Kterékoliv auto při vyhýbání se na úzké prašné cestě, sotva stačí stáhnout okýnko a řidič dychtivě vyzvídá, jestli jsme je viděli taky, kdy naposledy a hlavně…, v kterých místech.
Stopaři si můžou hlavy ukroutit, jak se snaží číst stopy, aby odhalili směr, kterým tajemní tvorové kráčí, a stačí jen sebemenší náznak, že jsou poblíž, všechny masky aut se natočí jedním směrem, jako by je přitahoval neviditelný magnet a vyrazí na průzkum terénu.
Pro mnohé je vrcholem pozorování africké fauny přirozeně lev. Já raději preferuju levharta, a jinému stačí slon či žirafa. Nikdo si ale nenechá ujít dokonalého lovce, rychlého běžce, plachého, ale za rodinu bijícího se psa. Wild dog, jak je správně definován v anglickém jazyce, nabízí přímý překlad pes divoký, ale v českém jazyce je znám jen pes hyenovitý, mnohdy i hyenový. Mě vždy zajímají názvy zvířat v místním jazycích a vždy na rančerech vyzvídám, když sedím v džípu v Botswaně, jak se řekne setswansky pes hyenovitý. Dnes už vím, že Lethalerwa. V kráteru Ngoro-Ngoro v Keni to bude svahilské Mbwa-mwitu. Když se budu potulovat v Krugerově parku v Jihoafrické republice, z úst průvodců zazní afrikánsky Wildehond, v jazyce Xhosa – Ixhwili a zulsky, z jejichž kmenů pochází většina černých průvodců, Inkentshane. Stejně mi ale nejvíce sedí jméno v jazyku Tsongwa. Mahlolwa, kdy se polyká hláska ‚h‘, tak nějak dobře zní do uší.
Tito strakatí běžci, ještě před sto lety velmi rozšíření ve všech koutech černého kontinentu, jsou dnes na vymření. Odhaduje se, že na savanách pobíhá už jen sotva dva a půl tisíce těchto mírumilovných tvorů. Jsou sice statistiky, které uvádí, že je stále naživu více jak šest tisíc jedinců, ale polovina z tohoto počtu jsou štěňata. Ono už je to vlastně jedno, jestli je jich dva a půl či tři tisíce. Ač jsou děravými zákony chráněni, stále jsou farmáři systematicky vybíjeni. Ti neskončí s likvidováním psů, dokud bude žít poslední, a osud našich vlků jim jde žalostně příkladem.
Psům hyenovitým nezabrání žádný plot, ohrada či elektrický ohradník a na svých denních toulkách, kdy dokáží urazit běžně za noc či den padesát kilometrů, překonávají obrovské vzdálenosti. Plot rezervace či parku není překážkou, lehce jej podlezou, podhrabou se či jej přeskočí. V cestě nestojí nic, a jakmile narazí na stádečko krav či ovcí, konflikt se zájmem člověka je tu. Pak jen stačí zhrzenému farmáři najít smečku a kulky v pušce udělají své. Přitom není historicky znám případ, že by pes divoký napadl člověka. Žel si jen občas smlsne na dobytku chovatelů.
Psi jsou dokonce k lidem přátelští, a ač jsou velmi obezřetní a ostražití, přiblížil jsem se k nim tolikrát jen na pár kroků, a ti si bez povšimnutí užívali stínu pod akácií, nebo v opačném případě prvních paprsků hřejícího slunce po chladné noci, aniž by si mě všímali. Byl jsem pro ně jen vzduch, který se občas pohnul, a tím je donutil ke zvednutí slechů. Mnohokrát jsem stál s džípem u celé smečky, jindy jsem došel pešky na sotva tři metry a okolo mě ležela skupina úspěšných lovců, která si hlídala skolenou kořist. Rok zpátky jsem byl na procházce s rančerem a našli jsme dva psy. Ono spíše ironicky řečeno – jednoho a půl. Zdravý pes ležel opodál a jeho kamarádovi chyběla noha. Asi následek nějakých dřívějších půtek, či oko pytláka si vybralo svou daň. Mezi nimi, což mě tenkrát velmi překvapilo, bylo torzo velkého přímorožce stále ještě s kusy zahnívajícího masa. To, že jsou psi velmi dobří lovci a se smečkou není kořisti, kterou by nedokázali složit k zemi je známým faktem, a viděl jsem záběry, kdy smečka psů doslova udolala, utrápila a pak roztrhala na kusy dokonce toho nejobávanějšího – levharta…, ale že by sami dva samotáři skolili tak velké zvíře, jakým jistě ‚oryx‘ je?
„Je to tak,“ potvrzuje mé dotazy rančer, sympaťák v šortkách, khaki košilce a klidným výrazem ve tváři. „Jsou to fascinující lovci. I ten bez nohy mu vydatně pomáhá a sami dva opravdu nemají problém zabít i čtyři sta kilovou antilopu. Ten zdravý, toho zraněného nikdy neopustí,“ vysvětluje.
„Jsou strašně vázáni na rodinu, a ta je pro ně základ. Je už úplně jedno, jestli je smečka plná štěňat a je jich třeba třicet nebo jen sami dva jako tito. Starají se o své zraněné, nemohoucí, nemocné či staré s odevzdanou péčí a láskou,“ říká a pomalu si přidřepne. Opakuju po něm jeho pohyb a první pes, blíže nám, se zvedá a pomalu pokulhává o třech nohách k mrtvému zvířeti.
„Ti nejsou jako lvi,“ šeptá rančer, „ti se se svými zraněnými nemazlí. Jsi-li nemohoucí a nelovíš…, nežer!“ vysvětluje mi kruté pravidla největších kočkovitých šelem Afriky. „Je to jednoduchý a tvrdý zákon. Nepřispíváš-li k vývoji a zajištění existence, nemáš právo v ní být a takoví lvi jsou vyhnáni. A je úplně jedno, jestli ke zranění došlo při útoku na buvola, který svým rohem rozerval samici bok, či jí rozdrtil koleno. Ale psi jsou jiní. A ti, co se neúčastní boje, jsou stále krmeni a ti zdatní jim nosí potravu.“
Vybavuji si moment, kdy jsem po ránu fotografoval velkou smečku psů, kteří využívali sílícího slunce ke hrátkám na asfaltové cestě. Sice se mi kompozice divokých zvířat a asfaltu příliš nezamlouvala, ale v případě těchto běžců savan si člověk nemůže vybírat. Smečka měla více jak deset štěňat ve věku maximálně půl roku a ta jako každá omladina nedělala nic jiného, než ztěžovala život svým oddaným rodičům, nevybíravým způsobem napadala jeden druhého nebo kousala do uší své tety, když zrovna větřily neznámý pach odněkud z nedalekého lesíku.
Všiml jsem si štěněte, které vláčelo zadní nohy za sebou. Nešlo o nějaké nešťastné zranění, ale o vrozenou vadu. Možná něco jako obrna či vrozené ochrnutí navždy poznamenalo nový život a v jiné zvířecí hierarchii by bylo zvíře nemilosrdně zapuzeno. Matka by jej opustila, v horším případě sama zardousila, ale u psů nebyla znát sebemenší neochota hrát si s postiženým sourozencem, či jej nějak odstrkovat, nebo mu dávat najevo, že prostě nestíhá pohybu zdravých jedinců. Bratři a sestry na něj vždy počkali, až se s námahou dobelhá, a pak spolu svorně ‚zaútočili‘ na úplně jiného člena smečky. Nebyl outsider, i když malý, sotva několikaměsíční, bez jakékoliv záslužné práce či perspektivy do budoucna, patřil do rodiny. A ta je u psů divokých zákon.
Kdo žere první
Dravost a určitý druh agresivity při porcování kořisti je psům přímo geneticky dána. Na první pohled krásný a až mile vypadající strakatý pejsek s hnědě černobílými flíčky na těle ve tvarech různých map národů je až překvapivě tvrdým zabijákem. Nebohá antilopa, která se stala vybranou kořistí psů, nemá proti početné smečce šanci. Ta ji doslova užene a lehce skolí k zemi. Zvíře nemá ani sebemenší šanci naposledy v klidu vydechnout a už je doslova trháno na kusy. Antilopa či zebra mnohdy žije ještě více jak půl hodiny a jeden z psů má doslova hlavu vraženou ve střevech oběti, v místech, kde je nejjemnější kůže a prokousává se dál a dál. Krutí zabijáci, jakmile otevřou břicho, hltají orgány spolu se střevy, přetahují se, kdo urve větší kus a nebožák, stále v šoku, pozoruje, jak jeho vlastní játra mizí v žaludku psů. Strašná a krvavá podívaná, až se člověku chce odvrátit zrak.
Pozoroval jsem žranici a chvíli přemýšlel nad hierarchií drsného požírání. Ve lví smečce, ač ve většině případů jsou to právě lvice, které kořist skolí, je to pán lev, který žere první. U psů jsem neviděl rozdíl, jestli se do masa zakousne jako první nějaký rádoby alfa samec či samice. Kdo mohl, žral, ládoval se a doslova hltal vše. Vnitřnosti, maso, chrupavky, kosti. Někteří stáli okolo, nežrali a hlídali. Jindy, když antilopa ještě bojovala o svůj život a kopala, další ji přidržovali u země, aby se bratři a sestry mohli nažrat.
A jestli je něco velmi specifické u těchto originálních a opravdu výjimečných zvířat, pokud má smečka při hodování čas a necítí se ohrožena, první kdo žere, jsou štěňata. Není-li ztráta úlovku ohrožena konkurenty, omladina si pochutná na nejlepších kouscích. Už v tomto případě je znát ucelenost rodiny, kdy ‚staří‘ velmi dobře ví, že pro štěňata nemusí být už žádné ‚příště‘ a až oni dospějí, postarají se dnes o své rodiče, až budou nemohoucí. Tak si kolikrát říkám, jestli bychom se od těch ‚hloupých‘ zvířat nemohli sem tam něco přiučit.
Dokonce jsem uviděl, jak jeden ze samců vytrhl z lůna zvířete celý žaludek takovou silou, že mu doslova vyletěl až nad hlavu. Ve vteřině vyskočila snad desítka psů stejným směrem a jejich tlamy se potkaly ještě ve vzduchu a dříve než těla v jedné další vteřině dopadla na zem, žaludek zmizel. Desítka čelistí jej roztrhala a v mžiku pozřela.
Ač jsou psi velmi zdatní lovci, přece jen v teritoriu nejsou nejsilnější. Vždy ve střehu a větřící smečka hyen je ráda o kořist připraví a lvi nejsou v okolí taky žádnou vzácností. Psi ví, že na sežrání a nakrmení se mají pár minut, možná půl hodiny, než se objeví nenasytná a odhodlaná konkurence. Pak psi vyklidí bojiště, či lépe řečeno ustoupí od švédského stolu a odklušou do savany. Tam si lehnou do stínu a ti, co se nedostali k pokrmu, začnou pokorně olizovat čumáky úspěšnějších lovců, a ti jim bez sebemenších servítek kusy nestrávené potravy vyvrhnou.
Koloběh je uzavřen a i ti, co neměli šanci si nacpat břicha, jsou uspokojeni.
Psy je velmi těžké najít a každý stopař považuje za osobní úspěch, když smečku objeví. Nebo aspoň jednoho a ‚půl‘ psa, jako my dnes.
Obětování se
Někdy neradi přiznáváme, že u zvířat existují pojmy jako statečnost, odvaha, kuráž, či čistě nám lidem vlastní vlastnosti jako hrdost a čest. Tak nějak stavíme zvířenu do role hloupých a tupých tvorů, kteří jsou tady jen z důvodu, aby byli sežráni, něco či někoho spořádali, či jsme je jen pro naši oduševnělou zábavu postříleli.
Že psi dokáží bojovat jako o život a doslova za svou rodinu i padnout…, někdo by mohl namítnout, že se jedná o pouhé klišé, ale o sebeobětování svědčí důkaz setkání lvů a psů hyenovitých. Nic v přírodě mimořádného, protože i když jsou štěňata pro velké kočky nezajímavou kořistí, jsou známy případy, kdy si lvi rádi na psech smlsnou. Rančer Andy, Zimbabwan, kterého znám již pár let, mi popsal fascinující příběh:
„Smečka lvů vyrazila na lov a narazila na hrající si štěňata divokých psů. Není to běžná kořist a ve lvím jídelníčku jde spíše o delikatesu. Lvi se začali blížit a chystali se zaútočit, když vtom hlídkující pes zaregistroval pohyb v trávě, zalarmoval potomstvo, a to utíkalo daleko od hrozícího nebezpečí. Sám udělal něco nepochopitelného a vyrazil rovnou proti k útoku chystajícím se kočkám. Věděl, že sehraná a fungující smečka lvů by štěňata brzy dohnala a pozabíjela. Vydal se lvům napospas. Zdržet je co nejvíce. Obětovat se.
Stavěl se na zadní, aby ho lvi zřetelně viděli, vyl, kňučel a zoufale kvílel. Bylo vidět, že se strašně bojí přicházející smrti. Musel vědět, že lvi ho ve chvíli roztrhají. Ale pak se stalo něco nepochopitelného. Vůdce smečky, nejsilnější lev, k němu přišel až na dotek a dlouze se na něj podíval. Pak se otočil a celá smečka na jeho pokyn odešla. Nechala psa psem a on se mohl vrátit zpět za svými dětmi.“
Když jsem naslouchal tomuto fascinujícímu příběhu plnému odvahy, kuráže a zároveň šlechetnosti lvů, nedokázal jsem se zmoci na odpor a jen naslouchal, jaké bylo rozuzlení.
„Víš, ti lvi si cení jeho statečnosti,“ dodává Andy. „Mohli ho klidně zabít, ale neudělali to, a právě proto je lev králem. Tím jediným a pravým králem…, a psi hyenovití…, ti budou vždy spojení s neutuchajícím posláním, kdy za rodinu se vyplatí zemřít!“
Text a foto Richard Jaroněk