Richard Jaroněk – Uniquenature.cz

Richard Jaroněk – Uniquenature.cz

Sloni si hloubí vlastní hroby

Touha pomáhat má mnoho podob, ale vždy má obrovskou sílu, když jde o pomoc fyzickou. Máme lepší pocit z toho, když pomůžeme stařence, které divoká voda podemlela rodný domek a je nám příjemně u srdce, když vložíme do ruky nějakou tu tisícovku vozíčkáři, kterému nějaký feťák ukradl jeho invalidní vozík.

Taková podpora je mnohem hřejivější než odkliknutí pár čísel na počítači a převedení částky na anonymní konto.

Se záchranou zvířat je to velmi podobné a osobní dotek a kontakt s kůží je tím nejsilnějším.

---

Té Jé Á

Na potrhané a místy sluncem vybledlé mapě kroužíme prstem okolo našeho kempu a hledáme místo, kde bychom mohli příjemně strávit poslední hodiny dnešního dne. V oblasti, kterou člověk ještě předtím nikdy nenavštívil, se jen těžko tipuje a hledá, kde může být nejzajímavější místo k pozorování zvěře. Jízdou s předchozími znalostmi si ušetříme čas a téměř na jistotu se rádi vracíme do ověřených míst. Předejdeme mnohdy zklamání z představ, co nás čeká na nových lokalitách, ale taktéž přicházíme o překvapení, která mnohdy nová místa poskytují.

„Co kdybychom zajeli sem?“ ukazuji na bod v mapě, kde se kousek od našeho kempu Savuti barví do modra tři miniaturní tečky znázorňující vodu.

„Měla by tam být nějaká napajedla,“ dodávám a spoléhám na to, že v období sucha a v dnešním čase extrémně vyprahlé pouště Chobe by u vody měl být nějaký život. Kde je voda, budou zvířata, a kde jsou zvířata, budou i lvi.

„Ale klidně,“ komentuje můj plán zbytek posádky a svým způsobem je vlastně jedno, kam vyrazíme. Deset hodin u nejkrásnější vodní nádrže s předpokladem, že nabídne neuvěřitelnou škálu africké fauny, může být nejnudnějším časem stráveným na tomto černém kontinentu, oproti úplné náhodě za nejbližším keřem ukrývajícím lví smečku, která se zrovna krmí na skoleném pakoňovi. Pozorování zvířat je o obrovském štěstí.

Čekali jsme, že dojezd k vodním nádržím nám zabere více času, protože jsme se už naučili, že rozdíl mezi jedním kilometrem a druhým kilometrem je obrovský. Tam, kde bychom předpokládali přímo asfaltovou ‚highway‘, se trápíme dvě hodiny a máme co dělat, abychom našim džípem překonali úskalí, která nám oněch pár stovek metrů přichystalo a jindy zase v očekávání hlubokého písku a náročného řízení zdoláme úsek za pár minut.

Sjíždíme z písečné cesty končící dle mapy někde po sto kilometrech na zimbabwské hranici a jedu po tvrdém, sluncem vysušeném a vyprahlém písku k prvnímu jezeru. Musím se vyhýbat obrovským jámám, mnohdy hlubokým až dva metry, které by se mohly stát pro náš vůz osudným, a mířím k několika keřům, kde by snad mělo být očekávané jezírko. Afrika nás jako vždy nezklamala. Tam, kde nic nemá být, je skupina zápasících sloních samců, tam, kde má být vodní nádrž, je vyprahlá planina. Tak jako teď.

„No jo…, TéJéÁ!“ úplně klidně prohlásí Pavel. Můj spolujezdec, navigátor a týmový kameraman z Loun. ‚TéJéÁ‘ je motto snad všech lidí, kteří si zamilovali Afriku a hlavně ji pochopili. Vždy když něco nefunguje, a i když máme předem zaplacenou lodžii, s příjezdem na místo a ukázání voucheru na recepci zůstane zaměstnankyně hotelu jako opařená, protože vůbec o nás nemá ani ponětí a netuší, co tady vlastně děláme. Kdykoliv, když si myslíme, že vše je zajištěno na sto deset procent, stane se něco, co sníží pravděpodobnost úspěchu na bod mrazu. Když si zarezervujeme místo v restauraci pro celou partu a držíme velké stoly pro dvanáct lidí, přijdeme na smluvenou hodinu a vcelku fešná černoška na nás hledí jako bychom byli z jiného světa. Vůbec nechápe, co tady děláme a včerejší rezervace, kterou jsem provedl přímo u ní, zmizela nenávratně v toku dějin. Jakmile vznikne problém s vozem, motor nedrží volnoběh a klesající otáčky vždy donutí motor pohasnout, v naději, že u zubatého robustního servismana kupodivu značkového servisu Toyoty problém odstraníme, jsme vykázáni s radou, že až ráno nastartujeme, ať celý den držíme nohu na plynu v mírných otáčkách a motor vypneme až večer. Závada sice není odstraněna, ale je vymyšlen způsob, jak ji obejít.

‚TéJéÁ‘! To je Afrika. Z anglického ‚TíÁjÉj‘! This is Africa! Heslo, motto, kód, pravidlo. Vždy když je něco jinak než má být…, to je Afrika.

Tak jako nyní. Vyprahlá díra místa nadějného jezírka. To je Afrika. Slůvka, která hlavně stimulují pocit, že se vlastně nic neděje. ‚To Je Afrika‘ je heslo, kdy člověk, uvyklý striktně pravidelných a až omezujících evropských mravů, má nyní, když je něco jinak, tak se má jen pousmát a mávnout rukou. Vždyť když nejde o život, jde o ho…. Při kódu ‚TéJéÁ‘ se vlastně všichni ujistíme, že ulomené kolo, široký brod, který nezdoláme a musíme najet o sto kilometrů víc, či vyprahlá díra, kde měl být zvířecí ráj, je vlastně v pořádku a jen se usmějeme.

Podivný nález

Ještě se pro jistotu rozhlédneme k drobným keřům, jestli jsme opravdu nepřehlédli nějakého ležícího dravce a otáčím vozem zpět mezi mohutné díry. Musím jet hodně opatrně, protože nečekané jámy mnohdy splynou tak, že je uvidím až na poslední chvíli. Kličkuji mezi dírami, které tady na nás nastražili sloni svým neustálým se pachtěním za vodou, až najednou zbystřím:

„Tam vzadu, vidíte…,?“ ukazuji prstem před sebe a musím otočit prudce volantem, abych se jen tak tak vyhnul další zákeřné jámě, vyhloubené sloními choboty.

„Co to je? To je mrtvé slůně?“ ptám se sám sebe nahlas. Před námi, možná tak dvacet metrů, trčí z další díry sloní noha. Automaticky se rozhlédnu okolo sebe a hledám nějaké lvy či hyeny, kteří si hostinu v podobě čerstvě uhynulého slůněte určitě nenechají ujít. Vtom se mohutná noha pohnula.

„Ono žije!“ vykřikneme všichni svorně a zastavuji Land Cruisera hned vedle díry. V ní leží, odhadujeme možná roční slůně, hřbetem uvíznuté pod ztvrdlým písečným převisem s nohou ven z jámy tak nešťastně, že samo nemůže ven. Jakmile nás zpozoruje, začne se prudce hýbat, ale jediné na co se ve své zoufalé situaci zmůže, je kopání jednou nohou a zvedání chobotu.

Stovky slonů okolo aut mnohdy zevšední, a že jsme jich v Chobe a Moremi viděli. Ale stát uprostřed pouště a navíc mimo bezpečí auta vedle divokého slůněte je úplně něco jiného. V ten okamžik si člověk uvědomí blízkost divočiny a těsný kontakt dýchne svou plnou silou. Uvíznuté mládě zoufale kope nožičkou, a i když jsme živočišně úplně jiný druh, uvědomíme si vlastní smrtelnost. Uvykli jsme si, že když je nám ouvej, někdo nám pomůže. V divočině ale takové zákony neplatí. Zde je život krutý. Nemůžeš? Zemři!

Snad proto začínáme k tlamě lít vodu z první petky, a i když mládě mává chobotem a snaží se mi chytit ruku, nabírá rychle vysychající vodu z malé prohlubně pod hlavou a hltavě si ji cpe do růžové tlamičky.

„Chudák, jak tady musí ležet dlouho,“ lituje slůně ženská část posádky. Těžko říci, ale určitě se tady na výhni nemilosrdného slunce trápí více jak jeden den. Rozhlížím se okolo sebe a hledám nějaké stopy, či jen nějaký náznak něčeho, proč je mládě samo a opuštěné od stáda, ale nacházím jen poletující drobný písek ve večerním vánku, který pečlivě ukryl jakýkoliv otisk.

„No, sloni a ani nic jiného tu dlouho nebylo,“ dodávám, ale jsme pořád ve střehu a raději necháváme dveře od auta otevřené, protože se může odkudkoliv vyřítit rozzuřená sloní samice v myšlence, že chceme ublížit jejímu potomkovi.

Chytám mládě za kel a snažím se mu pohnout hlavou. Chobotem mi omotá ruku a musím se z tohoto chvilkového zajetí rychle dostat, protože i takový sloní dorostenec by mi svou dlouhou rukou dokázal tu mou zlomit jako nic. Žel zesláblé slůně se zmohlo jen na chabý odpor a zoufale koplo levou nohou. Zadní mělo tak nešťastně zapasovanou v díře, že s ní sotva pohnulo. Na zbylých si chudák ležel, a kdoví, možná je mělo i zlomené.

„Musíme ho dostat ven,“ prohodí Pavel, a aniž by kdokoliv vyslovil jiný názor či myšlenku, bylo pochopitelné, že s ním všichni jednohlasně souhlasíme. Prosebný pohled sloních očí byl nervy drásající, a co chvíli jsme museli uhnout naším zrakem, protože jsme to nemohli vydržet. I když jsme z afrických toulek uvyklí na občas drsnou podívanou – lví smečku trhající nebohé zvíře, přece jen zoufalství bezmocného mláděte nás nemohlo nechat chladným.

Bylo rozhodnuto, že jej z té prokleté sloní pasti dostaneme. Stůj co stůj.

Lhostejnost rančerů

Naskákali jsme do auta a co nám terén a čtyřkolka dovolovaly, hnali jsme se k nejbližší bráně, kde ještě před hodinou posedávala skupinka botswanských rančerů. Přiřítil jsem se k bráně a zanechal za sebou prašnou stopu, které si nemohl nevšimnout bílý turista z Land Roverem a jal se peskování, kárání a školení, jakou rychlostí se má v parku jezdit. Nevšímal jsem si ho a přiběhl jsem k pětici černochů v civilních tričkách různých značek a hlavně zašlé špíny, včele s uniformovaným drobným strážcem atletické postavy.

„Ahoj chlapi, potřebujeme pomoc!“ houknu na ně a v několika větách vysvětlím, co se stalo. Můj monolog trval možná pár desítek vteřin a černoši se jen na sebe nechápavě podívali a nehli ani brvou.

„Snad mi nerozumí?!“ říkám si a pro jistotu se ještě jednou zeptám, zda pochopili, co po nich žádám. Domorodí ochránci parku přikývli a pohlédli po sobě. Jeden čekal na druhého a pak se po další dlouhé chvilce dali do upřímného smíchu. Pochopil jsem. Za jediného idiota jsem tu já sám. Slova se ujal jediný uniformovaný strážník:

„To se nedá nic dělat! Prostě zdechne. To je příroda!“ prohodí chladně a do mě jako když píchne hejno včel.

„To si říkáte ochránci?“ hulákám na ně. „Já to samozřejmě chápu, že během toho, co si tady povídáme, zemře dalších několik slonů přirozenou smrtí, či je zabijí lvi. Tomu rozumím, že to je daň a že denně umírají staří a i mladí. Neřešil bych to, kdyby šlo o staré zvíře, ale je to mládě. Možná rok staré a chce to jen tak málo. Potřebujeme nějaký krumpáč a lopatu a za hodinu je venku!“

S černochy to ani nepohnulo. Naopak se začali postupně vytrácet. Zprvu jsem se přece jen chvíli domníval, že jsem je přesvědčil, ale velmi rychle mi došlo, že se jen takticky vypařili, aby nemuseli přiložit ruku k dílu. Tady to smrdí prací. Srdce mi bušilo ještě rychleji, jak jsem dobíhal k recepci a fakt jsem se naštval. Pronesl jsem nahlas úmyslně pár ‚fucků‘, abych je cíleně podráždil.

„Tak poslouchejte, džentlmeni!“ zvyšuji hlas a vědomě se otáčím k jediné uniformě. Byl o dvě hlavy menší, ale nevím proč, měl veselou tvář a oblíbil jsem si ho již před několika hodinami, kdy jsem hlásil své auto na recepci, že jsme v pořádku dorazili do kempu.

„Denně čtu v novinách, kolik pytláci zabijí nosorožců…, že v dole Jaru přišli o tři sta kusů za tři měsíce, kolik to stojí peněz a že všichni, co máme rádi nosorožce, bychom měli posílat peníze na to a na to konto…, tak na jednu stranu strašně chráníte africká zvířata a na druhou stranu necháte lhostejně to mládě zdechnout. Já vím, třeba bude zraněné nebo má zlomenou nohu, ale to se nedozvíme, pokud s ním nepohneme. Třeba je tak opravdu nešťastně uvíznuté, že ho ani matka nedokázala zvednout.“

Nic. Jen dlouhé tupé pohledy a já si začal fakt připadat jako poslední pitomec. Nepatřím mezi bláznivé ‚grínpísáky‘ a nepřivazuju se ke komínům elektráren či ztrouchnivělým stromům. Respektuji zákony přírody a mnohem více, než si kdo myslí, protože dobře vím, že má právo přežít jen ten silný, zdravý a nejlepší. Oproti lidské rase v té zvířecí pro ztracence není prostor. Žel pohled sloního mláděte ve mně zanechal tak silný vjem, že bych si nikdy neodpustil, kdybych pro něj nic neudělal. Nedovedl jsem si ani představit, jak bych na další přednášce povídal dětem, jak jsem jen tak odjel a nechal ho tam napospas spalujícímu polednímu žáru v dlouhém umírání žízní. Už slyším upřímnou dětskou otázku: „A to jste mu nepomohli?“

„Tak jinak, pánové!“ Jsem fotograf, a zbylým třem podávám své vizitky. „Fotím pro National Geographic a Discovery (trochu jsem si přidal na důležitosti) a věřte, že váš přístup k ochraně přírody zveřejním v nejbližším vydání!“ vymýšlel jsem si.

Rančeři na sebe pohlédli a začali diskutovat setswanštinou. Nerozuměl jsem jejich rodnému jazyku ani slovo a kul jsem železo, dokud bylo žhavé: „Dobře, dejte nám jen lopatu a krumpáč a uděláme to sami!“

„Co když tam budou lvi?“ snaží se oponovat muž v nazelenalé a vybledlé uniformě. Chápu jeho atak – chce mě odradit.

„Nejsou tam!“ a jsem si jist. „Projeli jsme to celé dokola, a kdyby tam v okolí někde opravdu byli…, už by to slůně bylo mrtvé!“

Naklonil jsem se se vší pravděpodobností k nejvýše postavenému muži a zašeptal mu do ucha: „Když nám pomůžeš, dostaneš sto euro!“

Trochu jsem se sám zarazil, protože jsem možná nabídl moc. Přece jen takový obnos je mnohdy i půlroční plat místních mužů, ale bylo již vyřčeno. Bankovka měla ale neuvěřitelnou sílu. Žel tak, jako všude jinde na světě…, a pak že to není o penězích. Rančer vyskočil, jako když do něj střelí, houkl na své dva poskoky a ti odběhli do nedalekého vojenského tábora.

„Půjdu se na to podívat, co s tím můžeme udělat!“ padlo rozhodnutí a věděli jsme, že máme vyhráno. Teď už toho drobného černouška nepustíme, a i kdyby měl na místě jakýkoliv názor, je náš. Holky se vzadu zmáčkly a vzaly mezi sebe po našich ženách očima kroutícího ochránce parku. Nastartoval jsem a ještě se otočil k policistovi: „A co lopata, krumpáč…? My máme jen sekeru a malou polní lopatku?“

„Vezmeme to u tábora,“ a mávne rukou za sebe, do míst, kde budu za chvíli přejíždět most a za ním ležící vojenskou základnu.

Kopání, kopání a zase kopání

Musím se přiznat, že původní idea, kdy dostaneme sloní mládě ven ze smrtelné pasti během několika desítek minut, byla opravdu neuvážená. Jednoduše pár kopů do písku, slona uvolníme a ten se už vyhrabe z díry sám, myslel jsem si. Ale po pár minutách, kdy se doslova krumpáč, který byl na několika místech již naštípnutý, doslova odrazil zpět, jako by narazil do betonu, jsme odsekali sotva pár drobných hrud písku. Rýč nám byl taktéž k ničemu, protože jsme s ním nedokázali zarýt ani centimetr hluboko. Jediný pracovní nástroj, který měl svou efektivitu, byla naše sekera.

Každým novým úderem se okolo nás rozletěly kusy písku, které byly tak tvrdé, že když jsme schytávali tuto střelbu od vlastní sekery do holých nohou, vždy jsme jen zakleli. Zásek a vedle krupobití hrud nepatrných zrnek se rozvířil jemný prach a následný oblak zakryl zrovna toho, který kopal. Vdechovali jsme prašné částečky měnící se v ústech v lepkavou hmotu, kterou jsme každou prskali a plivali zpět do rozvířeného písku. Vždy, když se podařilo vysekat hlubokou brázdu, zarazili jsme do spáry rýč nebo krumpáč a ztvrdlý písečný kvádr vyvrátili.

Zprvu jsme se snažili ty menší chytat, aby nespadly na záda či jinou část těla chobotnatce, ale s těmi většími jsme si stejně neporadili a zřítily se na mládě. Drobné a velké kusy a všude přítomný písek chvílemi překryly celé tělo slůněte a mnohdy to vypadalo, že jej chceme spíše zahrabat. Vytahovali jsme hroudy, co to jen šlo, ale museli jsme se mít neustále na pozoru. Pokaždé, když se nám podařilo vysekat za zády, pod jednou či druhou nohou nějaký prostor, zvíře se s úlevou ještě více natáhlo, jako by se chtělo zapřít a uvolnit si přeleženou část těla. Mnohdy jsem si musel stoupnout mláděti na záda, hlavu či nohu abych vytáhl obrovský ztvrdlý balvan písku. Jindy jsem se postavil za záda mláděte, a to se právě v tom okamžiku zapřelo nohama a zády mně přirazilo nohy ke stěně jámy. Jenom jsem zaskučel a snažil se co nejrychleji uvolnit. Nebo jsem stál u nohy, která se už pár minut ani nepohnula a snažil jsem se ji vyprostit. Mládě najednou prudce vykoplo a neuskočit včas…, budu vyhledávat první pomoc já.

„To nebude na pár minut,“ funím a otírám si zpocené čelo.

„To bude do noci,“ hodnotí situaci Pavel a zvedá z hlavy mláděte více jak třicetikilový kvádr, který se mu zrovna před pár vteřinami na ni svalil. Slůně chvílemi ani nevidí, jak má celé oči zanesené prachem a naše holky musí odložit fotoaparát či kameru, aby mládě polily vodou a vyčistily mu oči. Každou chvilku přiběhly s novou ‚petkou‘ a omývaly mláděti hlavu a dávaly mu pít. Zároveň mu polévaly hruď v okolí srdce a spousta vody zmizela i za krkem. Voda na rozpáleném zvířeti se snad vypařovala rychlostí světla. Zbylá tekutina, kterou nestačilo mládě pochytat a vypít, se na dně mísila s jemným pískem a vytvářela blátivou kaši.

Po počátečním lelkování se dal do práce i náš rančer – Tao, kdy jsme se mezi vzdechy a funěním stačili seznámit. Jakmile jsme na chvíli s Pavlem odpadli, převzal pomyslnou štafetu Tao a vystřídal nás v kopání. Věděli jsme, že bojujeme s časem. Mládě sice v díře bylo pravděpodobně již druhý den, ale rychle přicházející noc by nám práci znemožnila. Pohybovat se v otevřené krajině, kde se vyskytují lvi, není zrovna příjemnou myšlenkou. Dokud ještě vidíme okolo sebe, můžeme si krýt záda, proto se po chvilkovém vydýchání dáváme znovu do práce.

Lehám si na stěnu těsně nad hlavu mláděte a chytám jej znovu za bílý a na mnohých místech poškrábaný kel. Zvíře automaticky a v sebeobraně zvedlo chobot a omotalo mi jej okolo zápěstí. Svinul se jako had, který mě chtěl nemilosrdně zatáhnout do své pasti a já jsem ucítil silný stisk. Rychle jej druhou rukou sundávám a čistím si ruce od bláta, kterým byla hlava a kly pokryty, aby mi neklouzaly. Zaberu veškerou silou, co jsem v sobě našel a ucítil, jak jsem hlavu nadzvedl. Sice možná o pouhé centimetry a vydávám ze sebe hluboký nádech, abych se připravil na další nápor. Obepínají mě silné ruce. To drobný rančer Tao mne bere okolo prsou a společně zabereme. Hlava slona se nepatrně nadzvedne. Věděli jsme, že nemáme šanci tímto způsobem slůnětem jakkoliv hnout, ale měli jsme představu, že mládě možná vyburcujeme k větší aktivitě. Třeba jej tak rozčílíme, že se samotné začne kroutit a prohýbat, až se ze vzteku, co si to lidé dovolují, z díry dostane a postaví. Žel slůně bylo tak vyčerpané a zesláblé, že jediný odpor byl v podobě hlubokého a strašidelného zabrumlání. Nervózní hrdelní tón, vycházející odněkud z útrob, se mísil s naším oddychováním.

Po více jak hodině kopání nám začaly docházet síly. Za sloní jámou, která mládě uvěznila, se začala kupit hromada písku ztvrdlého v kámen. Vždy, když jsme to chtěli vyčerpáním už vzdát, podívali jsme se do obrovského hnědého oka slůněte a do našich svalů vtekla nová energie. Představa, že vše je zbytečné, nás chvílemi začala ovládat, ale prosba očí slůněte mluvila za vše. Ne, nemůžeme ho tady nechat.

Armáda na pomoc

Všichni tři sedáme na břeh jámy a nohama se vší silou zapíráme do hřbetu slona. Prsty a chodidly nahmatáme dokonce sloní páteř a využíváme ji jako vítanou oporu. Tlačíme a snažíme se slůně rozhoupat. Jednu nohu už má téměř uvolněnou a chvílemi s ní kope naprázdno v prachu a kam jen dosáhne. Vždy, když se noha někde zapře o pevnou stěnu, víme, kde máme kopat.

 

I když se snažíme mláděti neublížit, s přibývající únavou nám sjede ruka a rýč či krumpáč skončí na hřbetu zvířete. Úplně mě přejede mráz po zádech v představě, jaké zranění způsobíme, ale je až šokující, jak je kůže tvrdá. Taovi rýč sjel mnohdy vší silou rovnou na záda slona, ale na kůži se neobjevil ani škrábanec. Sloní kůže je přece jen odolná a přizpůsobená k dennímu prodírání mezi ostrými trny akácií a tupý nástroj mu nedokázal ublížit.

V zápalu kopání jsem ani nepostřehl, že za námi zastavil vojenský náklaďák. Tao za slíbenou odměnu přece jen zabral, a aniž bych to tušil, když běžel za mostem pro rýč a lopatu, domluvil i na pomoc armádu. Ta přijela v plné síle. I když tentokráte beze zbraní (pravdou je, že se ale pár kalašnikovů na korbě povalovalo). Ani jsem je nespočítal, ale na pomoc přijelo více jak deset místních vojáků. Někteří částečně v maskáčových uniformách, jiní jen v teplákovce, další v šortkách, mnozí v rozvázaných kanadách a někteří bosky. Pruhovaná trička střídala růžový upnutý dres posledního outfitu. Armáda vyšperkovaná jak se patří. Potkat je někde uprostřed buše a za úplně jiných okolností, vsadím boty, že se jedná o odbojáře, revolucionáře, separatisty a nebál bych se říci teroristy, lupiče, pytláky či rádoby osvoboditele od útlaku mocných.

V tento okamžik jsem ale nehleděl na předpisovou ústroj pro letní období mužů, v mnohém případě spíše mladíků, ale na jejich ruce. Mohli jsme si na chvíli odpočinout a vydechnout. Deset párů rukou, některé víceméně, jen aby se neřeklo, přiložilo svou část k dílu. Slona jsme již dostatečně odkopali, že kdyby se mohl zvednout, nic mu v tom nebránilo. Jenže nestalo se tak a já začal splétat ten horší scénář. Slůně má pravděpodobně nohu, na které si leží, zlomenou. Proto ho asi opustilo i stádo včetně matky. Nemohli se postarat o vážně zraněné zvíře a ohrozit tak zbytek mláďat. Tety, matky a vůdčí slonice se musely rozhodnout, kterou cestu zla zvolí a rozhodly se správně. V tomto ohledu je příroda, i když nám lidem to připadá drsné, krutá. Již jen proto, že jsme uvykly pomáhat starším, zraněným a nemohoucím. Tady jeden umře, aby se na druhé straně zrodil nový život. Zákony tak jednoduché, až berou dech. Pravidla, se kterými se Homo Sapiens nehodlá smířit a proti těmto přirozeným zákonům bojuje. A v okamžiku, kdy si pro mladého slona měla tuto noc přijít smrt, přijdeme my – lidé. V nadšení, že změníme osud zvířete, kopeme jako zběsilí a snažíme se tvorečka zachránit. I když v tomto pravém slova smyslu nám tento ‚tvoreček‘ dává pěkně zabrat.

Černí vojáci přichází s dobrým nápadem. Jeden z nich dotáhne těžký a masivní řetěz, který jistě používají při tažení porouchaných vozů či k vytahování zapadlých džípů a náklaďáků. Chvíli se snažíme dostat řetěz pod hlavu slona, ale marně. Nemůžeme s ním ani hnout. I sebelepší lano či takový řetěz jsou nám k ničemu, když nemůžeme zabrat silou a někde jej podstrčit. Lehám si vedle vojáka oblečeného do maskáčových kalhot a odhalujíchoí svou svalnatou hruď a dáváme zrezavělý řetěz pod spodní kel slona.

„Tři, dva, jedna, téééď!“ velím a všichni zabereme. Na každé straně šest chlapů a hlava slona se začíná zvedat. Až nyní jsem pochopil celou bláhovost – myšlenku. Vykopat pomocí vlastních sil sloní miminko – holé šílenství. Ono slůně bylo více jak tři roky starý dorostenec, vážící dobře k půldruhé tuně.

Po prvním pokusu řetěz sklouzl a hlava slůněte spadla na rozmáčené dno jámy. Zatímco Pavel vyskočil na korbu náklaďáku, aby celou finišující akci natočil z výšky vozu, podvlekli jsme řetěz ještě jednou. Odpočítávám a sjednocuju síly.

„Tři, dva, jedna! No tááák, zaber!“ řvu na slona, aby nám pomohl. S dalším neúspěšným pokusem řetěz opět přeskočí přes kluzké kly slona a spadne na krk nebožáka. S geniální myšlenkou přichází Pavlova manželka Věra: „Co tak druhé lano?“ a v okamžiku mi sepne, že máme v autě silný pás k vytahování těžkých džípů.

„Výborně,“ chválím a běžím pro žluté lano. Okamžitě vysvětluji černým upoceným borcům, co se bude dít. Rozdělíme se, a jakmile většina z nás zabere a napotřetí zvedneme hlavu slona, další dva podvlečou silně protkanou pásovinu pod krk slůněte.

Plán vyšel hned napoprvé. Hlava slona je znovu nad zemí a jeho vyděšené oko nás s hrůzou pozoruje. Mládě nechápe, že ho chceme zachránit, naopak nám připadá, že svůj boj o život vzdalo a vůbec nám není nápomocno. Kdyby se jen zapřelo, vylezlo by z díry samo.

„Děléééj! Hni se!“ řvu na něj, prskám teplé sliny okolo sebe a toužím po hltu vody. Uvědomuji si, že jsem se během několika hodin záchrany vůbec nenapil. Nedostatek tekutin a vyčerpání se začalo podepisovat na mých silách. Ubývaly každým dalším napnutím svalů a já se marně snažím teplým jazykem osvěžit horké a popraskané rty.

Několik vojáků přebere žluté lano a drží slona v poloze, abychom pod krk dostali mnohem delší řetěz. Podařilo se. Zařvu na všechny a z posledních sil určuji tempo.

„Chlapi, všichni najednou! Máme poslední šanci! Teď nebo nikdy!“ a zjišťuji, že vlastně povzbuzuji i sám sebe. Dvacet čtyři rukou uchopilo lano a řetěz a po prvním náporu jsme zvedli hlavu nad hřbet slůněte. Měl ji úplně vyvrácenou a v nepřirozené poloze, ale jiná šance nebyla. Věřil jsem, že slonovi nemůžeme ublížit. I když se zvíře nyní zesláblé, muselo být dostatečně silné, a každému se v hlavě odvíjela situace a pomyslný scénář, co se stane, až ho z díry vytáhneme. Vyděšené, vystrašené a možná i rozzuřené zvíře dokáže dospělého muže zabít jedním úderem hlavy.

Někdo z rozumně uvažujících vojáků nacouval s náklaďákem těsně za naše záda. Jakmile slona převrátíme, budeme mít co dělat uskakovat a rychle se schovat za kola či pod samotné auto.

Posledním náporem jsme dostali slona do sedu. Posadil se jako na bobek a hlavu měl opřenou o hranu jámy. Zatímco jej někteří přidržovali, my ostatní jsme přiskočili a začali jámy plnit velkými hroudami a ztvrdlým pískem. Báli jsme se, že jakmile povolíme, slon se může převrátit zpátky do písečné pasti a to by byl jeho konec. Vyčerpaný Pavel už jen točil z korby vozu, a jak mi později řekl, musel si udělat místo mezi polorozpadlými a zrezavělými kalašnikovy a odkopat je pod sedadla přišroubované k bokům korby. Naše ženské, Věrka s Evou, stále vytrvale polévaly sloní hlavu a snažily se dehydrovaného slona udržet v naději aspoň touto cestou. A mně bylo jasné, že jakmile přestanu záchrannou akci organizovat, poleví i aktivita místních a osud slůněte bude zpečetěn.

Funím a snažím se shazovat velké hroudy zpět do jámy. Před několika hodinami jsme je pracně s Pavlem a pak i za pomoci rančera Taa rvali ven a nyní jimi plníme jámu. Stokilový voják s khaki kloboukem, lehce dioptrickými brýlemi s pískovým tričkem s pro mě nic neříkajícím nápisem BDF, přicouval ještě blíž a udělal na konci řetězu dvě smyčky a zajistil jej za tažné zařízení nákladního vozidla.

Cenil jsem si aktivity některých vojáků a taktéž i logiky, která u mě, díky totálnímu vyčerpání, upadávala a tak jak zapadalo slunce a mizelo za obzorem, já jsem přicházel o nové nápady, kterými jindy hýřím. Přítelkyně vždy říká, že když už to vypadá špatně, vždycky něco vymyslím a problém vyřeším. Teď jsem ale úplně na dně. Síly mě definitivně opustily a uvařený mozek odmítá poslušnost. Beru si do ruky zrovna naplněnou petku s vodou a i když ta není pitná, polévám si hlavu a hltám ji, jako kdyby to byla poslední voda na této planetě. Hlasitě dýchám a cítím, jak mi hlučně a zběsile buší srdce. Opírám se o náklaďák a pohlédnu na Taa. Ten se s horečnatým zápalem snaží dokončit smyčku okolo sloního krku.

Vojáci povolili u sloní hlavy řetěz, aby v okamžiku, kdy se slůně postaví a rozběhne do bezpečí savany, se jej mohlo zbavit. Velké oko v podobě řetězu z hlavy kdykoliv setřese.

Náklaďák se začal pomalu sunout vpřed, sloní hlava přepadla na stranu a za ní následovalo tělo. Šoupalo se po vyprahlém písku, až bylo celé venku z jámy. Ještě metr, dva.

„Dobrý! Stop! To stačí!“ křičím a mávám rukama z posledních sil. Nechci mládě déle vláčet a ještě jej více stresovat. Už tak musí být hrůzou vyděšené, že si to nedovedeme ani představit. Vojáci mu chtějí sundat řetěz z hlavy, ale slon zatřese mohutnou šíjí a řetěz spadne. Beru jej do ruky a odtahuju do bezpečné vzdálenosti.

„Pozor! Může být nebezpečný!“ velí Tao a všímám si, že všichni muži jsou už poblíž aut. Dá se předpokládat, že dostat se neprozřetelně do blízkosti chobotu či klů, o zlomeniny (v lepším případě) bychom si jen říkali.

Žij!

Slon se posadil na zadek a zapřel se o přední nohy. Ještě chvíli váhal a nabíral síly. Pak znovu zabral a jeho tělo se začalo stavět. Napnul zadní nohy, které se nyní svou plochou jistě opřely o pevnou půdu, a dostal se do kleku. Po desítkách hodin ležení začal narovnávat zadní nohy a tělo slona začalo mohutnět. Drobek se začal měnit v obra. Slon se začal vzpřimovat.

„Jóóóó…, děléééj…, hýbej se…, to je ono…, makéééj…, pojď pojď pojď!“ překřikujeme se v různých jazycích. My česky, Tao, možná v solidárnosti, abychom mu rozuměli, anglicky, vojáci v botswanském jazyku setswana. Řvali jsme jako pominutí a já jsem se přistihl, že i přes veškerý nedostatek vody a vyprahlost se mi oči zalily slzami. Měl jsem co dělat je udržet a nepovolit jim v uspokojivé euforii nadšení a vítězství.

„Tak veškerá ta námaha nebyla zbytečná,“ huhlám a směju se jak malý kluk, když vtom slůně, v momentě, kdy se už tak tak postavilo na všechny čtyři a narovnalo, znovu spadlo na zadek. Nebylo třeba vysvětlovat a nebylo třeba příliš rozebírat, co se bude dít dál. Jak rančerům, vojákům, tak i nám bylo jasné, že mládě je příliš vyčerpané na to, aby se jen tak z ničeho nic zvedlo a rozběhlo se pryč od nás. Na to vězelo zaklesnuté ve svém nechtěném vězení příliš dlouho, aby se pak během pár minut zotavilo a vyskočilo, jak bychom si to přesto přáli. Obcházím vojáky, podávám jim ruku a plácám je po ramenou. Možná si někteří myslí, že je nějací přecitlivělí pitomci vytáhli z kanape a chládku stanu a museli se tady pachtit s nějakým hloupým slonem. Někteří byli toho přesvědčení, a i když se mistrně přetvařovali, jak je záchranná akce bavila a kolik toho udělali pro život mladého zvířete, poznal jsem na nich, že se už vidí u telky a fotbalu. Nemám jim to za zlé a v podstatě je mi to jedno. Několik borců bylo ale zapáleno do vysvobozující mise, že o ní nepřestali ani na chvíli mluvit, mávat okolo sebe rukama, ukazovat, jak zrovna ten v outfitovém tričku dával láno pod kel slona, jak na něj tlačil, kde ho zrovna držel, jak to byl on, kdo nejvíc zabral, když bylo třeba a to by bylo, aby nyní všichni nevytáhli mobilní telefony a z uctivé vzdálenosti se s odpočívajícím slůnětem vyfotografovali. Možná jsem je vyrušil z nedělní siesty, třeba jsem je zvedl z odpoledního polehávání či jim přerušil fotbalové utkání duelu mezi rančery a armádou.

Jednou ale budou svým dětem ukazovat tyto snímky a chlubit se. Budou hrdí, když jim jejich potomci budou klást otázky a starší bratr, pyšný táta či prošedivělý děda bude vyprávět a mávat rukama jako dnes.

Všichni víme, že musíme odjet. Slunce už definitivně zapadlo a poušť Chobe se chystá na příjemný chlad nadcházející noci. Věříme, že to je to, co potřebuje i mladý slon. Byl již dlouho na pekelném žáru nekompromisního slunce a nyní může konečně spočinout a díky chladivé a osvěžující noci nabrat nové síly. Je nám jasné, že musíme otočit klíčkem a odjet. Nestresovat již tak šokované zvíře a dát mu šanci vybojovat si svůj boj samo. Vytahuji z lednice studenou slivovici, a i když jsem si ji šetřil na horší časy či až se ve zdraví vrátíme z měsíční expedice, věnuji ji přece jen vojákům. První ji s hrdostí odmítá se slovy, že je abstinent a já si ve stejném okamžiku všímám drobné vlaječky, malé nazelenalé trikolóry na prsou. Symbol víry mnoha Afričanů, kteří se dali na cestu neholdování kuřivu a alkoholu.

Druhý ale nepohrdne a dokonce ochutná. Zašklebí se a oba se zasmějeme. Zavře ji vrškem a prý si ji dají večer. Možná je ve službě, či jej teprve čeká. Anebo si chtějí špiritus vychutnat v klidu, večer, u ohně. Kývnu hlavou a mávnu rukou okolo sebe, na znamení, že je pro všechny. Porozuměl.

Vojáci naskakují na korbu náklaďáku a já beru do ruky poslední zbytek vody, abych jej ještě věnoval našemu slůněti. I když slůně dřepí a má pokrčeny přední nohy, jeho temeno hlavy je vyšší než já. Až nyní vidím, že slůně již není žádné batole, ale pořádně zdatný pubescent obrovské váhy a síly. Všiml jsem si, že jsme mu při vytahování řetězem podřeli pravou nohu, ale to bylo pro sloní mládě nepatrnou újmou. Mohlo to skončit…, mno, ani nepomyslet.

Tao ještě chvíli otálel a po chvíli přikráčel k džípu, který stál za tím naším. Až teď jsem si jej všiml a v zápalu záchrany jsem ani nepostřehl, že s ním přijel některý z vojáků či rančerů. Jsem si vědom slibu, který jsem před pár hodinami dal a nelituji. Sami bychom mládě slona nedostali ven za celý týden kopání a tahání. Pavel mě ale předběhl a je už nachystaný. Já svou ‚stoeurovku‘ asi hned tak nenajdu, protože je někde zaházena na dně v mém báglu, kameraman je pohotovější a natahuje prsty, v nichž drží Taovu mzdu. Ten vsune ty své do nachystané dlaně a z prstů stáhne zelenou bankovku. Ještě v ruce ji zmačká do miniaturní kuličky, která mu zmizí v malé kapsičce zelené, propocené a špinavé blůzy. Nechce, aby jej nikdo viděl a to se i stalo. O jeho odměně nemá nikdo ani tušení, a zda se o ni podělí či nikoliv, je jen jeho věc. My jsme chudší o sto euro a možná, že jsme mohli tuto hotovost vzít a věnovat ji třeba nemocnici na kraji města Maun. Či jsme ji mohli použít k nakrmení našeho více jak ‚čtyřlitru‘ a nacpat mu do chřtánu dalších sto šedesát litrů nafty. Taky jsme si za sto euráčů mohli koupit kopu steaků a litry červeného vína a udělat si pořádný mejdan.

Je tisíc způsobů, jak peníze využít. My jsme se rozhodli, že v přepočtu za dva a půl tisíce korun zachráníme slona a když tak přemýšlím…, směšná to cena za život tak úžasného stvoření. A to nám stačil jeden pohled do sloních obrovských hnědých očí, které prosily o pomoc. V ten okamžik bych vysypal z peněženky i ten poslední halíř.

Natahuji ruku a snažím se polít slonovi naposledy zátylek. Vtom vymrští chobot vysoko nad mou hlavu a já schytávám pořádný pohlavek. Znamení, že už mám vypadnout. Už jsem si příliš dlouho myslel, že je bezbranný a i když se držím za krk, jsem rád, že se má slon k světu. Startuji našeho Land Cruisera a rozsvěcím světla. Ještě sice vidím, ale nechci zapadnout do děr, které tady sloni v touze po objevení spásné vody po sobě zanechali. Naposledy se všichni otočíme za slůnětem a každý mu po svém popřejeme a neviditelnou sítí telepatie pošleme mnoho energie a síly.

„Teď se rozhodne. V noci se schladí a zvedne se,“ vyřknu nahlas odvážné souvětí.

„Víc už toho pro něj udělat nemůžeme,“ konstatuje Pavel a všichni jsme si toho vědomi, že teď jej má pevně v ruce Matka Příroda a ta rozhodne, zda mu dá druhou šanci.

„No, jenom aby nepřišli v noci lvi,“ maluje čerta na zeď Eva. I když to v této divočině až taková vzácnost není. Lvi tady jsou a jsou slyšet každou noc. Někdy dál a jindy zase hned za stanem. „To by byla hrozná představa,“ dodává a já si uvědomím, jak celý ten čas, kdy křižuju africké cesty a pročesávám všechny ty parky černého kontinentu v touze zachytit lov či samotnou žranici predátorů, trhajících na kusy ulovené zvíře, nyní bych je nechal všechny hladovět a snad i přijít o skvělý čich, jen aby nenašli odpočívající slůně.

Ráno rozhodne

Oheň osvětluje okolní mohutné stromy a já jsem si v té tmě ani nevšiml, o jaký druh pouštního velikána a pamětníka jde. Kigélie či nějaká amarula? Netuším.

Noc se uzavřela do tolik pro Afriku typických zvuků. Kvílení a hvízdot vyplašených nočních ptáků se mísil s houknutím výra, který nám před chvílí plesknul mohutnými křídly nad našimi hlavami. Odfrknutí impaly z nedalekého keře varovalo celé stádo. Možná byl poblíž lev. Kdoví. Či jen obezřetný samec preventivně varoval své družky, aby se měly na pozoru. Dunivé štěknutí paviána se ozvalo někde v místech, kde odpočívala impalí skupinka. Tyto dvě tak rozdílné skupiny živočichů spolu těsně spolupracují. Skvělý čich antilop v harmonii se zrakem lidoopů rentgenuje okolní terén. Polehávajícím či v pozoru stojícím antilopám na stráži neunikne žádná zlomená větvička či zašustění suché trávy. Nad nimi, v bezpečí silných větví, hlídají paviání samci a přimhouřenýma očima mají již dávno pročesaný každý metr pod sebou.

Nyní ale obě strany zbystřily. Možná se opravdu přiblížil nějaký obezřetný predátor. Snad levhart hledá svou kořist či mrštný karakal cítí dobře uhnízděnou a ukrytou perličku.

U našich uší se ale ozval mnohem protivnější zvuk. Zabzučení komára, a je jedno, zda to bude zrovna infikovaná samička Anofelese či jiný, malárii nerozšiřující druh, je tím nejprotivnějším zvukem. Podvědomě se oženu směrem k vydávanému tónu a jdu blíž k ohni. Žár z velké vatry snad ty dvoukřídláky odradí od dalších nočních útoků.

První kusy steaků dáváme na rošt až těsně před půlnocí. Dříve jsme se k tomu vůbec nedostali a museli jsme se o své neopakovatelné zážitky podělit se zbytkem týmu, který se už dávno před námi usadil v tábořišti. Díky digitálním fotoaparátům a kamerám nebylo nutné jen mávat rukama a naznačovat, ukazovat velikost a mnohdy přehánět s lidskou nadsázkou, kterou tak rádi používáme. Jako důkaz přicházel jeden snímek za druhým a já se přistihl, že se mi už pěkně začíná točit hlava. Trochu jsem v euforickém nadšení pil více červeného než vody.

Naše čtveřice záchranářů se už nemohla dočkat rána. Chtěli jsme posunout měsíc ozařující řeku a stejnojmenný kemp Savuti, aby pro dnešní noc to již zabalil a dal taky šanci svému kolegovi – slunci. I když jsme spánku příliš nedali, ještě za tmy jsme sbalili stany a vyrazili. Spěchal jsem, jako kdybych bojoval o každou vteřinu a mlčící posádka jen tiše dumala, co se v noci stalo. Každý po svém.

„Bude už pryč!“ přerušuje hrobové ticho Eva v naději, že naše námaha nebyla zbytečnou.

„Určitě. V noci přišli další sloni a odešli s ním!“ dodává Pavel a ještě automaticky kontroluje nastavení kamery.

Další hlas je na mě a mám sto chutí se přidat k pozitivním názorům a podpořit tak naději slůněte na život. Škodolibě a zákeřně si však rýpnu do zbytku posádky: „Anebo si jej v noci podali lvi!“ i když sám své teorii nevěřím. Už jen proto, že jsme v této oblasti už dva dny o lva ani nezavadili a v noci bylo slyšet vše…, jen ne lví řev. A to jsme mohli být od slůněte možná vzdušnou čarou sotva tři čtyři kilometry.

„Taky si nemyslím, že by to dopadlo dobře,“ přilévá oleje do ohně Věra.

Slunce si dává ještě chvíli načas a náš vůz se stočí z cesty na tvrdou, rudou žhavou koulí vypálenou písečnou planinu. V přibývajícím světle už zřetelně rozlišujeme dvojici akácií, kterou jsme včera tak obezřetně objížděli, zda se za ní neukrývali číhající lvi. Lehce jsem našel své vlastní stopy pneumatik a odbočil na měsíční krajinu s vyhloubenými krátery po dopadech meteoritů. Kličkoval jsem mezi nástrahami, které na nás nachystali žízniví sloni, už s mnohem větší jistotou. Znal jsem každou díru zpaměti a po chvíli jsem natáhl ruku před sebe.

„Tak u toho keře…, není to ještě vidět, ale tam je ta díra, kde jsme ho vytáhli ven!“ ukazuji a zorničky se mi radostí roztáhly samy od sebe.

„Není ho vidět!“ houknou jednohlasně holky. „Je pryč! To je super! Odešel!“

Už jsem chtěl začít jásat se zbytkem posádky a přidat se k euforii nadšení a slz radosti, které se spontánně rozhodly opustit své kanálky a svlažit pár krůpějemi tváře. Auto mezitím zdolalo dalších pár desítek metrů a my jsme se ještě více přiblížili k díře.

„Ale nééé!“ zakleju. „On je zpátky v té díře!“

Zklamání a pocit z prohry, jaký se nás zmocnil, se jen stěží popisoval. Veškerá snaha o záchranu jednoho mladého sloního života byla úplně zbytečná a stačilo se jen rozhlédnout okolo sebe a bylo nám jasné, že další lidské lopocení je v tento okamžik zbytečný boj. Několik kopečků sloního trusu, ale hlavně desítky otisků stop sloních samců a menších dorostenců, byl jednoznačný důkaz. V noci se k zesláblému slůněti vrátila jeho rodina, a co se odehrávalo v očním pohledu mezi jednotlivými členy stáda se již nikdy nedozvíme. Můžeme jen tušit, že matka by svého potomka vytáhla z písečné pasti bez sebemenších problémů. Sloni jsou velmi silně rodinně založení a dokáží své lehce zranitelné potomky či slabé jedince úspěšně dobře bránit a postarat se o ně. V příběhu našeho mláděte rozhodlo stádo v jeho neprospěch. Usoudilo, že je neschopno dalšího pohybu a i když na první pohled vypadalo úplně zdravé a jen zesláblé nedostatkem tekutiny, sloni věděli své.

Ještě včera krásný čistý pohled s velkými hnědými zorničkami nám dával obrovskou naději. Zakalené oči z dnešního rána mluvily o opaku. Mladý slon svůj boj prohrával a náš další pokus o jeho vyzdvižení by byl jen dalším děšením vyčerpaného mláděte.

„To vypadá na antrax!“ sklání se nad mládě Tao. Náš včerejší pomocník nás následoval z brány a po pár minutách dorazil taky. Nevím, zda jeho odhodlání bylo jen z ekonomického důvodu a v předtuše, že si vydělá další zelenou bankovku, přispěchal na pomoc. Či jsme v něm probudili soucit nad živým tvorem a prvotní lhostejnost zmizela se včerejším prvním kopnutím krumpáče do ztvrdlého písku.

„Sloni v Botswaně hodně trpí antraxem,“ vysvětluje. Samice pijí vodu v močálech, trhají a přežvykují travnaté drny z bažin, a tam se všude daří jedovatému antraxu. Či se sloni často dostávají do styku s dobytkem domorodců. Silní, dospělí a zdraví sloni to přežijí, ale jakmile samice kojí svého potomka a ten má sníženou imunitu, otráví ho vlastně svým vlastním mlékem. Podle zakalených očí a velkých zorniček to vypadá právě na otravu,“ dodává.

Antrax neboli sněť slezinná je smutně známou epidemickou nemocí, kterou trpí hlavně dobytek a dnes je již lékařům a biologům známo, že jeden druh antraxu – zástupce skupiny A rozšířil člověk s nakaženými domácími zvířaty po celém světě. Druhou skupinu B, donedávna neznámou, objevil svět právě v jižní části afrického kontinentu. A právě sousední Zimbabwe je možná příčinou dalšího velkého rozšíření této nebezpečné sněti. Veterináři tehdy za občanské války v Zimbabwe v sedmdesátých letech polevili v očkování domácího skotu a epidemie antraxu, jež propukla, měla za následek z obvyklých několika desítek onemocnění lidí až nad deset tisíc nakažených obyvatel ročně.

Poslední sbohem bylo velmi rychlé. Neměli jsme vůbec žádnou chuť zde strávit ještě další minutu navíc a museli jsme raději odjet. Pohled do zoufalých kalných očí byl nesnesitelný a stejně jsme museli uhýbat pohledem. Už nyní jsme litovali, že v okolí není žádná lví smečka, která by jeho trápení rázně ukončila. V představě, že slunce ještě nezačalo svými žhavými paprsky spalovat již tak vysušenou zemi, je stále sedmá hodina ranní a nás už polévá první kapka potu, nedovedeme si představit, v jakých mukách bude slůně umírat.

Náš časový harmonogram je neúprosný a my odjíždíme na svou další etapu. Místní rančer Tao ještě hodně zabojoval, když spolu s dalšími vojáky dali slůněti ještě jednu velkou šanci. Uvázali mu kolem krku silný řetěz a za pomoci včerejšího náklaďáku jej odtáhli více jak dvacet metrů od smrtonosné jámy. Hned vedle zeleného keře v naději, že mládě začne přijímat potravu.

Šlechetný čin lidí, kterým ještě včera odpoledne byl život slůněte lhostejný.

Návrat třetího večera byl v očekávání toho nejhoršího. Šance na záchranu a ‚znovuzrození‘ byla minimální. Přijížděli jsme na vyprahlou planinu s několika málo keři a opodál stojící uschlou akácií se smíšenou představou. Již zdálky dobře vidíme keř, kde Tao s ostatními vojáky a rančery slůně odtáhli. Dokonce jsem rozeznával jednotlivé větve keře a po sloním mláděti ani památky. I když věkem junior, již přece jen úctyhodné váhy a velikosti, musí být rozpoznatelné na otevřené ploše na velkou vzdálenost. Poposedám na sedadle džípu a natahuju krk, abych více viděl, ale marně. Nevidím ani ležícího či sedícího slona. Žel svým příjezdem jsme vyplašili skupinku šesti hyen, které s pomalými úskoky, podobnými běžícímu koni, ustoupily do bezpečí od hlučného vozu na několik desítek metrů. Nebezpeční mrchožrouti jsou vždy známkou tragédie, která se odehrává v africké savaně každou hodinou. Ta poslední minulou noc.

Zda slůně uhynulo již absolutním vyčerpáním či tu poslední ránu z milosti zasadili krvelační zabijáci – hyeny, se již nedozvíme. V každém případě během včerejší noci a dnešního rána dokázala smečka hyen roztrhat, sežrat a rozporcovat sloní tělo, až bylo k nepoznání. Jen torzo bez masa a potažené kosti cáry kůže byly svědkem smutného konce. Trpkého, ale spravedlivého. Možná umírající slůně zachránilo svou obětí hladovějící mláďata hyení matky, která již několik dnů hladověla a zoufale se sháněla po nějaké potravě. Včerejší noc byla nejen pro ni záchranou, ale i pro její potomky.

Jeden zemřel, aby se druhý narodil. Slůně umře žízní, hlady a vyčerpáním, aby se nasytila hladovějící smečka hyen. Duše opustila umírající tělo, aby vdechla nový život. Krutý, ale spravedlivý zákon přírody byl dodržen do posledního puntíku.

Kruh byl uzavřen.

Text a foto Richard Jaroněk