Na mušce delfíni a velryby
Je to až k neuvěření, jak si dokáže příroda pohrát. Zvykl jsem si na neustálé přesuny a přejíždění z místa na místo a dokážu pochopit zpoždění letadla či stávku zaměstnanců letiště. Ale nikdy bych nečekal, že zůstanu trčet celý den na letišti a to jen díky tomu, že na přistávací dráze byla několikacentimetrová pokrývka sněhu. Pro našince Středoevropana téměř nic šokujícího, ale pro Jihoafričany doslova katastrofa. Letiště a celý Johannesburg se zabělel jako o našich Vánocích. Většina černých domorodců doposud sníh ještě neviděla a vypořádat se s neočekávanou nadílkou bez pluhů, soli či zimních pneumatik může být problém.
V každém případě jsem zatvrdnul na letišti dvacet čtyři hodin a mezi podřimováním a povalováním se v křesle se snažím shrnout poslední návštěvu Afriky.
Mkambati
I když krajina tohoto divokého pobřeží Indického oceánu zdaleka nepřipomíná tu typickou africkou savanu plnou žiraf, pakoňů a pruhovaných zeber, je přece jen v něčem zajímavá. Občas se na chvíli ukáže rovina, ale ihned se začne ráz krajiny vlnit a přechází v kopce. Od velkých stád dobytka je travička vypasená jako z golfového hřiště a sem tam se ukáže malá vesnička složená z několika kulatých ‚hutů‘. Tyto typické domky místních domorodců se střídají v zelené a pískové barvě, ale většinou převládá tradiční červená. Oni to nejsou ani vlastně vesničky, ale rodinná staveníčka. Vedle rodného domu, kde většinou zůstávají nejstarší členové rodiny, si staví dům prvorozený syn, kde si přivede svou manželku a následně rozšiřují stavení vnuci, jakmile se ožení. Většinou tři, někdy čtyři domky a k tomu hospodářské budovy tvoří ‚kraal‘. Místní název pro kruhové uskupení kulatých domků, jejíchž střechy jsou ještě místy pokryty došky, ale většinou je již ‚zdobí‘ rádoby moderní plechové náhražky.
Pastevci se vracejí z luk, muži z práce, ženy od moře, kde byly posbírat pár krabů a škeblí ke zpestření večeře a děti skotačí, protože jsou jako všichni školáci celého světa rádi, že škola skončila a hurá domů. Jako mravenci na mraveništi pobíhají lidé v barevných košilích a šatech po kopcích a navštěvují jeden druhého. Musí si sdělit drby a novinky, které nashromáždili za celý den. Tak jako všichni sousedi.
U rudého domku sedí skupinka starších žen a opodál mladší dívky. Všechny řeší závažné starosti všedního života, překřikují se a mávají rukama. Občas si navzájem nabídnou burský oříšek, nebo kus cukrové třtiny. Děti se škádlí, kluci tahají holky za jejich nově upletené copy černých hustých vlasů a ty je na oplátku ‚bombardují‘ vším, co ve spěchu popadnou. Kůrou zrovna požvýkaného pomeranče, nalezenou plechovkou od nečitelného piva, klacky a kameny. Jen na chvíli se uklidní, to když jim namíří do obličeje nějaký otravný běloch fotoaparát. Ztuhnou a naskládají se vedle sebe jako sochy na školní fotografii. Chvíli to trvá než se opět rozdovádí a jsou přirození.
Země s názvem ‚Wild coast‘ není ani tak divoká, jako moře, které bije těžkými a dlouhými vlnami do skalnatého pobřeží. To se mění každým dnem, ale jakmile se vlny protáhnou a přestanou vystrkovat své bílé zpěněné vrcholky, může se na moře.
Odvážný buřňák
„Zkus mu dát kousek ryby,“ volám na kolegu. Musím křičet, protože náš člun, který je i tak hlasitý, přehlušil mohutný a temný hukot záoceánské dopravní lodě. Obrovské motory hnaly proti proudu Agulhas více jak šedesáti metrový kolos plný barevných kontejnerů. I když by se zdálo, že takové plavidla si musí s klidným mořem lehce pohrávat, pravdou bylo že bojovat proti proudu, bralo bílému monstru mnoho energie. A paliva.
Plavali jsem s malým ‚gumákem‘ okolo něj a tento obr vypadal jako by nás chtěl každou chvilkou převálcovat. Zatroubení zahřmělo jako dlouhý výbuch doposud spícího vulkánu a kapitán na nás ze sotva viditelného a vyvýšeného můstku zamával. Nám, té malinkaté mouše potácející se ve vlnách Indického oceánu. Lodní trouba vyplašila hejno racků, buřňáků, terejů a kormoránů, kteří ji doprovázeli. Jejich bystrý zrak pročesával každý centimetr za zpěněnou brázdou vytvořenou ostrými vrtulemi a hledal zbytky potravin, kterých se námořníci takovým to způsobem zbavují po staletí. Zrovna nebyl na lodi asi čas obědu, ve vodě tím žádné pochutiny a ptáky zaujal více náš člun. Viděli na něm drobné sardinky, které jsme měli sebou, jako návnadu na tuňáky, které jsme chtěli ulovit. Hejno zaujalo bezpečnou vzdálenost od našeho člunu a ti nejodvážnější začali nalétávat, jako z Hitchcockova hororu Ptáci. Zprvu se zkoušeli k člunu přiblížit skřehotaví racci, ale nenašli odvahu se snést více jak na pár metrů.
„Rozpul sardinku a dej ji tomu buřňákovi,“ ukazuji na velkého 
tmavého lovce. Jeho rozpětí křídel je úctyhodné a to zdaleka tento pták nepatří mezi velké a dospělé jedince. Nezralost prozrazuje hnědé zbarvení peří. Dospělí petrelové – buřňáci jsou tmavě hnědí až černí. Buřňák, který se začal přibližovat, zpozoroval rybu mezi prsty natahujícího se kolegy a v mžiku předběhl všechny své okřídlené kamarády. Na chvíli zpomalil, aby se tak ujistil, že to ten dvounohý suchozemec myslí s laskominou vážně a vrhl se k prstům. Těsně před nimi zabrzdil a nohy s drápy vystrčil pod ruku, aby tak ještě více zpomalil svůj pád. Roztáhl mohutná křídla a začal s nimi prudce mávat dozadu. Zastavil se tak úplně na jednom místě a jen vystrčil krk. Otevřel zobák a chytil bezchybně sardinku. Aby se dostal z relativního nebezpečí hrozícího od lidí, prudce zabral křídly a několika mohutnými pohyby se vznesl pozpátku o pět metrů výš.
„Paráda!,“ hlaholím. „Ještě jednou, nestihl jsem to, jak bych si představoval,“ a prohlížím si na ‚digitálu‘ poslední snímky. V zobáku buřňáka zmizela i druhá, třetí a i čtvrtá sardinka.
„Prosím tě, ještě to zkusme,“ listuju na monitoru Nikonu a prohlížím fotky. „Není to špatné, ale myslím, že se to dá udělat mnohem lépe. Pojďme ještě jednou.“
„Ať si trhne nohou,“ huláká Loyd, „sežere mi všechny sardinky a já pak nebudu mít návnadu na tuňáky.
„Tak mu dej kousek sendviče,“ hájím jej, protože mne fotografování buřňáka chytilo a toužím ještě po lepším snímku, „on stejně sežere všechno na co přijde.“
Loyd se zakousl do dvou šoustů a s chutí spolykal zeleninový salát s kuřecími kousky, který byl obsahem. Přece nic z té dobroty nenechá nenažranému ptáku, jistě si pomyslel.
Lovec nezaváhal ani na chvilku a i když kolega měl v prstech pouze zbytek kůrky chleba, ptáka i tak zaujal. Doostřil jsem na prsty a čekal až se mi dravec ukáže v záběru.
Tentokrát mi vyšlo vše, jak jsem chtěl: „Tak už můžeš chytat ryby,“ a ukazuji mu záběr s buřňákem, jak má ve svém zobáku i jeho prsty.
„Uaau, tak to jsem nečekal. To je snímek. To mi musíš udělat velký plakát a já si ho dám domů,“ rozplývá se opálený Jihoafričan.
Plaché velryby
Závodit s obrovskou dopravní lodí, bylo pro náš člun nad jeho síly. I když těch jeho koňských bylo až až, přece jen jsme museli jet na plný výkon, abychom drželi krok. A to by nám čtyři padesátilitrové barely s benzínem, dlouho nevydržely. Odkláníme se od mohutného kolosu a ten, jakmile změníme směr jízdy, viditelně mizí. Oddalovalo se nám i pobřeží, to když jsme stočili člun na otevřený oceán. Mířili jsme někam až za obzor. Ráno, sotva jsme vyrazili, pozorovali jsme dalekohledem velryby, který svými monstrózními výskoky zanechávaly za sebou obrovské gejzíry vody. Z pobřeží to vypadalo, jako by na obzoru dopadalo nekonečné množství meteoritů. I když na kilometry vzdálené vodní tříště vypadaly spíše jako kdyby někdo házel na hladinu malé kamínky.
Kilometry nám ubíhaly a po dovádění velryb ani památky. Marně jsme ostřili zrak jako supi při hledání uhynulého pakoně a namáhali oči, abychom objevili aspoň náznak velrybího ocasu, či výdechovou fontánu poskládanou z miniaturních kapiček vody a vzduchu. Kam jsme jen dohlédli, nic.
Člun po chvíli ztrácí na rychlosti, to když kapitán stáhne páky směrem dolů a ubere tak na výkonu. Za další moment zastavujeme úplně a posádka poskládaná z kapitána, dvou kameramanů, třech fotografů a jednoho pomocníka se ukládá na palubě. Na malém prostoru si každý zaujímá nějakou tu polohu a snaží se uvelebit jak jen to nejlépe jde. Než objevíme velryby, může to trvat i hodiny a na řadu přichází jedna z nejoblíbenějších činností na malém gumáku, kde se musíme houpat celý den.
„Sendvič, muffin, jablko, banán, kolu, vodu…, nebo něco jiného?“ ptá se Loyd a přehrabuje se v nachlazené krabici mezi nachystanými pochutinami.
„Klipdrift by nebyl?“ ptám se naivně po africkém brandy.
„Nebyl, až zítra,“ směje se Loyd, „zítra za tu fotku s tím ptákem beru celou flašku. „Tak co? Kolu?“
„Jasně,“ a natahuju se po studené Coca-Cole a toastu se salátem. Sotva se s chutí zakousnu, hmátnu ihned po fotoaparátu: „Hou hou, velryba na třech hodinách,“ ukazuji rukou s chlebem a obsah, salát s masem, mi vypadává do vody. „Sakra,“ smutně zakleju, to když mi můj podíl zmizel v Neptunově království, „za ní druhá.., a asi ještě mimčo!“
Tři gejzíry vzniklé po výdechu zmizely tak rychle, jak se objevily. Většinou, když jsou matky s mládětem, tak se nepotápí na příliš dlouho, protože miminko nevydrží se zadrženým vzduchem jako zkušený kytovec. Většinou pár minut, ale dnes asi ‚bejby‘ mělo na plánu ve výuce zadržet dech co nejdéle. Uplynulo deset minut a velryby se objevili tři sta metrů za člunem. A sotva se nadechnou, opět zmizí.
„Aspoň jeden výskok, prosím,“ huhňá si pod nos Loyd.
„Hmm, nevěřím tomu,“ dívám se za mizejícím oblakem vzduchu. „Nejsou moc v pohodě,“ využívám svých zkušeností s keporkaky. „Pohybují se moc rychle! To chce, aby matka byla na místě nebo sotva jen pomalu plavala a učila mimčo výskokům. Prvně začne mávat prsní ploutví nad hladinou, anebo začne bušit ocasní ploutví o vodu. Dává tak signál mláděti, že nehrozí nebezpečí a to může bezpečně vyskakovat. Je to zábavné pozorovat miminka jak ještě neumí skákat. To vždy plno energie vystrčí hlavu nad vodu a snaží se dostat co nejvýše. Pak neohrabaně sebou plácnou o vodu. Vypadá to legračně, ale brzo doženou matku a už jsem viděl mláďata, jak dokázali udělat ve vzduchu různé piruety, mosty či dokonce se celé přetočila do takového podivného salta. No, ale je to síla, když si představíš, že matka má běžně třicet tun a dokáže tuto celou masu dostat nad hladinu v pár sekundách,“ doplňuji.
Předbíháme velryby a čekáme v místě, kde by se mohly vynořit. Dvě samice s mládětem o nás však velmi dobře věděly a dle vypouštěných bublin a tím vzniklých kol na hladině, změnily směr a opět nás pěkně převezly. Ještě několik prudkých obratů a ztratili jsme je z dohledu.
„Z
toho nic nebude,“ dodávám, „jsou moc plaché.“
„Ne, stydí se,“ žertuje Loyd, „nechtějí se fotit a být tak slavné.“
„Hmm, tak je nakrm,“ vezmi si plnou ruku planktonu a uvidíš,“ pobízím ho. „Budeš první na světě.., a já ti udělám další ‚plakátovku‘.“
Za člunem se ozvalo hluboké zamručení. Samice se vynořila padesát metrů za námi a s výdechem vydala bručivě brumlavou nespokojenost. Zastavili jsme motory a čekali až k nám připlave. Přiblížila se na dvacet metrů, vzdálenost se snížila na deset a poté na pět metrů. Proplavala okolo člunu a mohli jsme jasně pozorovat její bílé prsní ploutve a dokonce miminko, které mělo celé břicho alabastrové. Bylo ještě hodně malé, pouze pět metrů a muselo mít sotva pár týdnů. Druhá samice s nimi nebyla a nervózně jsme se otáčeli, zda nás nepřekvapí z jiné strany. Matka s mládětem se zanořila, ale ihned se objevila na hladině. Opět se stočila na náš člun a v jeden okamžik, když vystrčila hlavu nad vodu, jsme uviděli její obrovské černé oko. Znovu vydala onen děsivě znějící klokotavý zvuk, jakoby chtěla říct: „Vypadněte už, proč nás nenecháte na pokoji? A jestli nerozumíte, tak vám ukážu a tu vaši kocábku pošlu ke dnu, jedním plácnutím!“¨
Rozuměli jsme. Nechali jsme té pomatené touhy zkoušet vyfotit či natočit něco co stejně nemá smysl. Fotografie zvířat jsou vždy jedinečné a neopakovatelné, ale vše má své hranice. Aby snímky vycházely dle našich představ, musí spolupracovat i druhá strana. Onen divoký živočich, musí chtít a musí být správným způsobem taktéž zvědavý. Ta zvědavost a zkoumání toho druhého je oboustranné a to zvíře musí být tím správným hercem.
Matka nás podplavala a než se znovu vrátí, aby nám dala najevo svůj nesouhlas, už budeme pelášit pryč z jejího teritoria. Ještě se naposledy otáčíme za samicí s mladým a ta už následovala svou kolegyni. Každý plujeme svým směrem a co se nepodařilo dnes, půjde zítra, příští týden, za rok.., a jednou se to podaří.
Terejové – smrtící střely
Prvního tereje, kterého jsem v této oblasti vůbec uviděl, jsme málem přejeli člunem. Seděl na hladině a i když se snažil odlepit rychlými kroky od lesklé hladiny, přes plný žaludek se mu to nedařilo. Sotva se prudkými pohyby křídel posunul o pár metrů. Trávil na hladině nalovené sardinky a i když tento dokonalý lovec je neuvěřitelně rychlý, jeho rozlet z hladiny působí až křečovitě pomalu.
Náš červený člun natáčíme k další skupině terejů, která ve skupině klouže těsně nad hladinou v neviditelném vzdušném proudění. Jen občas mávnou křídly a pak sviští a kloužou vzduchem bez sebemenšího odporu. Máme co dělat jim vůbec stíhat a to naše dvě stoosmdesátpětky Yamahy roztáčí vrtule v plných otáčkách. Tachometr poskakuje mezi čísly třicet pět a čtyřicet kilometrů v hodině a ptáci nám v pohodě stačí. Spíše řečeno my jim. Letí za vůdčím ptákem a jen oni ví kam. Sviští na otevřené moře, do míst kde je již z několika kilometrů vidět desítky miniaturních bílých teček. Každou další minutou rozeznáváme tvary zvířat a za pár chvil i rozvířenou hladinu oceánu.
Neviditelné hejno ryb nám bylo ukryto hluboko pod hladinou dnes tak zelené vody, ale nepodařilo se jim důkladněji maskovat před bystrým zrakem ptáků. Ti se jako živé bílé střely vrhaly do míst, kde spatřily svou kořist. Terej zatřepotal křídly dvacet metrů nad vodou a zbystřil. Objevil možná hejno sardinek a bez sebemenšího zaváhání sklopil křídla a vrhnul se střemhlav jako bojový stíhač. Jen chyběl ten kvílivý zvuk mrazivě ječícího letadla nalétávajícího do útoku. Jako by najednou nefungovala gravitace a pod ptákem se otevřela neviditelná propast. Lovec nabral obrovskou rychlost a před dopadem na hladinu ji ještě zvýšil. Voda zanechala za sebou jen bublající vír a pták byl deset metrů pod námi. Marně jsem se snažil posunovat čas na svém fotoaparátu. Tisícina vteřiny a stále jsem měl onen střemhlavý útok rozmazaný. Jediná šance jak zdokumentovat tento lovecký akt byla, že budu fotit odhadem, do předpokládaných míst ptačího dopadu. I to se nedařilo, protože terej dopadl, jak už tomu s Murphyho zákony a zvířaty bývá, vždy o pár centimetrů jinam a já vyfotil snímek sice ostře, ale jen křídlo či zbytek ptačího ocasu.
Vždy uběhlo deset či patnáct vteřin a pták doslova vyskočil nad vodu. Ze svého lovu, kdy obratně plave pod mořskou hladinou a loví utíkající sardinky až do třiceti metrových hloubek, se vrací na vzduch opět s co největší rychlostí. Zabírá prudce křídly a nohama kormidluje a udržuje směr. Jako když korkovou zátku dáme na dno vany a pustíme. Pták vylétne půl metru nad vodu a v mžiku na ní dopadne zpět. Jeho navoskované peří nepropustí ani kapičku vody a obrovská mokrá tříšť, která jej obklopuje jako neviditelná ruka vládce moří, z něj steče. Ještě se pro jistotu otřepe a zbaví se tak drobných kapiček, které by mu mohly vadit v dalším elegantním letu. Rozhlédne se okolo sebe jakoby se chtěl pochlubit a přesvědčit, zda to všichni viděli, jak frajersky ulovil rybu a pak začne mávat křídly a zpomaleně se rozbíhat po hladině. Zprvu jsou jeho pohyby neohrabané, ale jakmile nabere rychlost naposledy kopne do vody a vzlétne. Využije opět svůj, a pro nás neviditelný proud, který ho vynese do dalekých výšin.
Delfíní exhibice
Je tomu už pár hodin, co ptáci zmizeli a z dlouhého a nudného čekání na hladině nás vyrušilo chraplavé zapraskání vysílačky: „Loyde, tady Anthony, pokud chcete delfíny, tak podél pobřeží, zhruba směrem k vodopádům, je jich velké hejno.“
„Jasně, díky za info. Jedeme tam,“ odpoví náš lodivod Loyd a mrkne na nás zda s jeho verdiktem souhlasíme. Přece jen člun platíme my a je jen na nás co chceme natáčet a fotografovat. Ani neodpovídáme a jen dvěma prsty ukážu směr k vodopádům, které jsou v tomto období téměř vyschlé. Vyrážíme.
Stádo delfínů nacházíme velmi snadno. Dovádějící skupina delfínů ‚bottlenose‘ skotačí a mláďata vyskakují vysoko nad vodu. Stříkance, které vznikají z jejich dopadů jsou vidět na velkou vzdálenost a i kdyby ne, máme nad hlavou stále Anthonyho. Jeho motorové rogalo zavrčí nad našimi hlavami a pilot zamává žlutými křídly na pozdrav. Anthony je skvělý pilot a svou létající hračičku ovládá s ladnou elegancí. Nabírá výšku do modrých mraků, které jsou prozatím výhradním panstvím okřídlených opeřenců, až nám téměř zmizí z očí a pak se s obrovským řevem spustí kolmo dolů. A aby toho nebylo málo, dostává své hadrové letadýlko do vývrtky a za nepravidelného chodu motoru padá přímo na nás.
„To je blázen,“ kroutí hlavou Loyd a raději přidává plyn, jakoby chtěl sebevražednému pilotovi ve stylu kamikadze, ujet. Ten svůj let zbrzdí a prudkým obloukem, sotva patnáct metrů nad námi, nás mine. Stačí ještě vystrčit ruku a vztyčeným prostředníčkem na nás ukázat ‚fakáče‘.
„Jo je to magor..,“ upřesňuje diagnózu Loyd směrem k rozřehtanému blonďákovi, „ale umí!“
Dostat do záběru skákajícího delfína není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Je třeba si vytipovat pouze jednoho z tohoto tisícihlavého stáda a doufat, že ve svých hrátkách bude pokračovat až na něj namířím objektiv. Vyskočí vysoko nad vodu, přetočí se na bok a s hlasitým plácnutím sebou nekompromisně praští o tvrdou hladinu. Pod vodou nabere rychlost a po dvaceti metrech vše zopakuje. Mířím fotoaparát do pomyslného výskoku a…, nic! Když jsem po chvilce odklonil oko od hledáčku, uviděl jsem jen zpěněnou vodu po dopadu delfína, který si cestu zkrátil a vyskočil o pár metrů dříve. Jakoby tušil, že chci pořídit snímek bez jeho souhlasu a nechává mne pěkně na holičkách. Posunuji objektiv o dalších dvacet metrů vpravo a snažím se jej pevně udržet, protože člun je neustále v pohybu a pořizovat snímky delfínů, lze jen za neustálého stíhání jejich stáda. Výskok a zase nic. Další a další a když loď přestala na chvíli házet, musel být delfín můj. Žel se asi unavil nebo byl již z tvrdých dopadů otlučen, tak toho nechal a zařadil se ke svým kamarádům, kteří doposud vystrkovaly nad vodu jen své hlavy, aby se nadechly.
Plác, plác a ještě jednou plác. Mladý samec vyskočil třikrát za sebou. Vystřelil jsem s foťákem k oku, zaostřil a jediné, co si ze snímku pamatuju, je, že se nad vodou objevila hlava. Domáčknul jsem spoušť a nechal pracovat techniku s rychlostí pět snímků za vteřinu. Je to zvláštní, ale fotografové jsou při své práci, nějak ošizeni o ten moment pohybu zvířete. Ani nevím čím to je, ale možná ve snaze udělat dobrou fotku, přemýšlí nad spoustou technických detailů, či kde udělal chybu v nastavení, nebo díky malému hledáčku snímek nevnímá, jako když jej sundá z oka a najednou ten výskok toho malého, sotva metrového delfínka je mnohem plnější. Možná je to tím, jak uzávěrka zrcadlovky šrotí a v rychlosti blesku ztmaví okno a zase otevře. Téměř nepozorovatelný jev ‚cvakání‘ uzávěrky, je možná tím rušivým elementem. Pokud, ale taková fotka je jednou na světě, tak je tady navždy. Naopak myšlenky z hlavy zmizí někam nenávratně pryč, či jsou časem předávány v úplně jiném světle a úhlu pohledu. Většinou s přeháněním abstraktního umělce s velkou a barevnou fantazií. Potom takový delfín mívá deset metrů, skáče rovnou obloukem přes loď a mává přitom ploutví. Zato fotografie zůstává důkazem, že to vyprávění nemusí být zase až tak pravdivé.
„Hoho, albín,“ zakřičí někdo z týmu. Otáčím se od skákajících mladíků a kopíruji očima ruku, ukazující na místo, kde se měl přírodní zázrak zjevit.
„To by bylo, nafotit jej,“ libuje si Loyd, ale tím mi moc mou situaci nezjednodušuje. To vím taktéž, že ta fotka by byla vzácností, ale oproti jemu, on má v ruce volant kormidla a já foťák. Tu fotku musím udělat já.
„Zkusíme se na něj zaměřit,“ houknu na tým. „Hlaste, jakmile se poplave ke hladině nadechnout.“
Albín je v přírodě něčím unikátním. Hravá příroda vytvořila ojedinělý úkaz. Na písečné stepi pobíhá bílý lev, do černě neprostupné jeskyně stvoří bílého netopýra, v zeleném deštném pralese se plazí bílá krajta anebo mezi tisíc zlatě šedivých delfínů, nasadí bílého jedince. Ve všech případech se jedná o jedinečnou ukázku tajů přírody, ale ta ve své rozmarnosti zapomíná, že takový jedinec nemá příliš šance na přežití. Většinou končí svou nevšední pouť ‚v bílém‘ ve spárech jiného predátora. Mladá lvíčata albíni jsou lehkou kořistí hyen, které takovou barevnou mutaci v trávě neomylně odhalí. Bílý netopýr svítí mezi miliónem svých černých bratříčku jako světýlko na majáku a kterýkoliv had si jej ihned vybere. I když takový doslova endemit přežije úskalí všech mláďat, útrapy nekončí. I pro postrach afrických buší, krále zvířat lva, je vůbec ulovit potravu v bílém pyžamu velký problém. Přiblížit se k jakékoliv kořisti je velmi obtížné a jeho transparentní zbarvení jej pozorným antilopám vždy prozradí. On již takový albín v lidské říši to nemá jednoduché. Mosambik, je jimi přímo přeplněn. Neměl jsem ještě cestu v této africké zemi, abych nepotkal na tisíc kilometrů tři čtyři ‚černé‘ albíny. Takový člověk je středem posměšků kamarádů, v rozvojové zemi, kde vzdělání a vědomosti není příliš uznávanou prioritou, manžel trpí pocitem, že mu jeho manželka byla nevěrná s bělochem a trpí úšklebky sousedů. Těžko se poté nešťastné ženě vysvětluje, že on byl a je v jejím životě, jediným mužem. Nedokáží si vysvětlit, proč oni? Z miliónu lidí právě jejich rodina má albína. Mladík s rysy černocha, hustým obočím a kudrnatými vlasy, ale úplně blond, širokými a masitými rty domorodce, klenbou a stavbou těla je černoch, ale bílý. Nikdy se neopálí, aby aspoň trochu ztmavnul a přiblížil se tak svým soukmenovcům. Naopak nesmí ani na slunce, protože se mu okamžitě na citlivé pokožce tvoří velké krvavé puchýře od spálenin.
Je velkým zázrakem, že bílý delfín přežil své dospívající léta. Že se nestal potravou dravého žraloka, protože savec takto zářící, je lehkou kořistí predátorů. Vůbec je podivuhodné, že jej stádo neodvrhlo, což se běžně u albínů stává, protože takový jedinec tvoří přirozenou hrozbu a upoutává na sebe přílišnou pozornost. Přežil, doposud žije a my máme to štěstí jej vůbec uvidět. Sice vždy jen na chvíli, to když se po pár minutách jde nadechnout. Teď už zbývá ‚pouze‘ jej zvěčnit na snímek.
‚Jde nahoru, pět metrů od člunu,“ hlásí kluci a já mířím objektiv za nataženým prstem. Fotit tmavého delfína, který v předpokládaném místě vystrčí hlavu nad vodu je těžké, ale barva albína, jej vždy prozradila. Přesně se projevilo, to, proč je v přírodě tak ohrožený. Ostatní delfíny jsme uviděli, těsně před hladinou, to když již vydechovali a vypouštěli vzduch. Prozradila je až velká stříbrná bublina. Albín, jakmile byl metr a půl pod hladinou, byl již vidět. Pak už jen zamířit foťák do místa, kde se vynoří a doufat, že to vyjde.
I když tento delfíní albín, nepatřil mezi ty pravé dokonalé ‚bělochy‘ a měl spíše na těle velké bílé pigmenty, přece to byl jen přírodní unikát. Jeho fleky pokryté tělo poutalo pozornost kamer a fotoaparátů téměř přes hodinu a my jsme pronásledovali stádo desítky kilometrů na sever, k Durbanu. Až když slunce začalo zapadat, nad našimi hlavami přestal být slyšet onen chraplavý zvuk Anthonyho rogala a stav paliva byl již taktéž na pováženou, otočili jsme.
Dlouhý a nekonečný den končí. Jsme na moři od brzkého ráno až do západu slunce. Pracovní den je za námi a zítra nás čeká další. Jeden z mnoha. Wild coast, nebo-li divoké pobřeží, ukázalo, že není zase až tak nevlídně divoké a nepříjemné. Oblast, která není turisticky oblíbená nám odkryla svá tajemství a naznačila, že umí být přívětivá. I když jsme utahaní jako koťata, vytřepaní z člunu a spálení od ostrého slunce, viděli jsem za pouhý jeden den velryby, stovky delfínů a bezpočet ptáků. To vše za pár hodin. No, není to malý zázrak?
Text a foto Richard Jaroněk