Lvice bojovnice
Život a smrt jdou africkou savanou ruku v ruce.
Denně se zabíjí, morduje a stříká krev jen proto, aby svou šanci dostali i ti nenarození. Lovci drtí kosti zabitých býložravců a hodují nad úspěšnou kořistí lovu. Hltají a žerou o závod. Nikdy neví, co bude za pár hodin a už vůbec netuší, že se sami můžou stát obětí.
Návrat do údolí
Když jsem v říjnu 2013 opouštěl teritorium lvice Limpy a jejích dvou nezbedných potomků, ještě jsem netušil, že ji uvidím tak brzy. Sotva uplynuly tři měsíce a já se opět prodíral tmavě zeleným Land Roverem do míst, kde jsem ji naposledy spatřil. Hlavou se mi honily myšlenky, jak budou vypadat její koťata, která jí dávala již tenkrát, v šesti týdnech, pořádně zabrat. Neustále svou matku atakovala, kousala a tahala za kůži. Spočinula jen na chvíli, aby polkla další hlt vydatného mateřského mléka, na chvíli se natáhla a nabrala síly k dalšímu tvrdému výpadu proti silnému predátorovi – vlastní matce. Ta trpělivě a s mateřskou láskou snášela útrapy svých prvních potomků, ale už jako matka – prvorodička si dokázala s neposedy poradit. Dorážející a ostrými zoubky štípající lví koťata setřásla ze svého těla prudkým trhnutím hlavy, něžným kousnutím do šíje, či mnohdy stačilo jen zasyčení a zavrčení. Mláďata se lekla neočekávaného zvuku od svého dobrodince a na chvíli dala pokoj. Ale opět jen do doby, kdy vzápětí zapomněla, že matka je mimo jiné nejen nádobou na mléko, ale i předmětem jejich neustálých útoků koťat. Lvíčci se, tak jak jim velí genetický kód přírodních zákonů, přikrčili v trávě a svými drobnými, ale už ostrými drápky zasadili smrtelnou ránu do citlivých míst. Matka, jako každá jiná, jen kroutila čenichem, jak jí někdy ostré žiletky pronikly až příliš hluboko pod kůži. V tomto případě houževnatá lvice trpěla jejich štípance z prozaických důvodů. Připravovala své potomky na budoucí lov.
Minul jsem noru, kterou před mnoha lety vyhrabali afričtí hrabáči a kterou si přivlastnila lvice Limpy pro svou první životní zkoušku – porod svých mláďat. Až neobvykle dlouho se držela v blízkosti této nory, což neodpovídá zvyklostech lvích samic. Ty zůstanou na místě porodu jen nezbytnou dobu a jakmile jsou koťata schopna přesunu, změní pozici. Již jen z obavy z dotěrných samotářských lvů, kteří jsou pro ni v tento okamžik největší hrozbou. Důvod jejího zdržení se na jednom místě a vystavení přímého ohrožení vlastních mláďat byl v její situaci sice zoufalým, ale jediným možným způsobem, jak získat potravu. Zraněná noha jí nedovolovala dlouhému nahánění pakoňů či zeber a využití tak rychlého a vytrvalého běhu k dopadení kořisti. Musela využít přírodních podmínek, které tato oblast nabízela a uchýlit se k útokům ze zálohy. Přes její teritorium denně procházely různé antilopy dolů k říčce, aby ukojily svou žízeň. Lvice, poté co uklidila mláďata do nory, aby nerušila její lov, číhala na kořist a zpoza hustých keřů útočila skokem a zabíjela nepozorné impaly.
Osudy silných lvů jsou mnohdy závislé na náhodě či neúspěšném pokusu o získání nové kořisti. Mnohdy nešťastné kopnutí či šlápnutí bránícího se zvířete znamená pro krále Afriky jistou smrt. Takovému osudu jen souhrou náhod a štěstí unikla i lvice Limpy.
Štěstí v neštěstí
Smečka tří dospělých lvů, šesti samic a několika mláďat tvoří v oblasti Balule neporazitelnou tlupu, která, když se rozhodne skolit i ta největší zvířata, bude úspěšná. Jsou postrachem všech býložravců a tam, kde se objeví, visí životy jiných zvířat na vlásku. Silná a úspěšná smečka nemá v krajině keřů mopane a vzrostlých akácií konkurenci a několik osamocených lvů ji nemůže ohrozit.
Silné sociální zákony stmelují smečku a jasně udělují každému v uzavřené skupině své postavení a úkoly. Mnohdy se můžou zdát pro člověka, který dnes s přírodou nemá nic společného, až kruté a podivné, ale pravidla mluví jasně. Jsi-li slabý a nefunguješ ve skupině a pro všechny – táhni.
Úspěšný lov na žirafího samce sice nakrmí velkou skupinu lvů na celý týden, ale odhodlaná obrana žirafy vyřadila z boje mladou, sotva tříletou samici Limpy. Kop mohutným a silným kopytem je smrtelný i pro lvího samce vážícího dvě stě padesát kilogramů, natož pak pro mladou osmdesát kilo vážící samici. Úder zasáhl lvici do levé přední nohy a rozdrtil kosti v koleně. Svůj lovecký život začínající kočka by byla smečkou odsouzena k záhubě. A lvi jsou i k sobě samým a své vlastní rodině nekompromisní a krutí. Nelovíš? Nebudeš se podílet na žranici! Zraněnému lvu nezbývá nic jiného, než se vydat na vlastní cestu a pokusit se obstarat potravu sám, či někde potupně zahynout hlady.
Místní rančeři se dlouho divili, proč takovému osudu unikla Limpy. Proč ji smečka nezavrhla a nedala přednost zdravým lvům. Naopak ji krmili, zabíjeli, aby se nejen nasytili sami, ale i zraněná Limpy. Již se zdálo, že nepochopitelný počin smečky je nějakou podivnou výjimkou sociálního cítění, ale po pár týdnech samice zmizela. Více jak tři týdny denním pozorováním smečky a hledáním ztracené lvice museli rančeři dojít k logickým závěrům. Lvice podlehla svému zranění a někde mezi neproniknutelným porostem naposledy vydechla. Odebrala se do lvího nebe.
Příroda je v těchto ohledech krutá a všichni, kdo pracujeme se zvířaty, se denně setkáváme s umíráním. Ač v tesácích dravých šelem, či onemocněním, nebo z nevyléčitelných zranění. Jak je pak ale úžasným zjištěním, že se mnohdy mýlíme a doslova opak je pravdou. Po třech týdnech zoufalého hledání a následného rozloučení s mladou lvicí, ta dokázala šokující opak – představila světu svou pýchu. Sotva několikadenní drobná koťátka. Až nyní všichni pochopili, že starostlivost klanu nebyla žádnou lví změklostí, ale smečka se poctivě starala o březí samici, která na svět přivede nové členy. A v neposlední řadě, koťata jsou potomky jednoho z vůdčích samců.
Lvice se v mnoha případech před samotným vrhem odebere dál od smečky, aby v klidu porodila, a až mláďata odrostou, představí je svému otci a celé skupině.
Šestitýdenní mláďata ve mně zanechala silný a veselý zážitek, s jakou láskou i tak drsní lovci dokáží pečovat o své potomky. Vždy se usměji na duši, když si vzpomenu na všechny ty kuriózní výpady malých koťat trápících svou matku.
Je únor 2014 a znovu hledám lvici. Už dávno opustila noru a odvedla svá koťata. Zprvu jsem si myslel, že se vrátila ke smečce, ale její počet se nerozrostl. Mraky se zlověstně zamračily a já se obavou chvílemi neodvážil zvednout hlavu. Každou minutou černající nebe chtělo ukázat svou pravou tvář. Období dešťů je vítaným pomocníkem k obnově přírody, ale pro fotografa, děsivá představa. Zvláště poté, kdy z jasného modrého nebe se v horské oblasti změní podnebí během hodiny.
Toho večera jsem našel Limpy pod keřem, poblíž malého napajedla a u ní její dvě dobře živená a obtloustlá koťata. Větší lvíček začal okamžitě prozkoumávat náš džíp a opatrná sestřička se, jak před třemi měsíci, s veškerou opatrností držela zpátky. Pohled na Limpy byl však zoufalý. Vyhublá a utrápená samice kulhala mnohem více a už vůbec na tlapu nenašlapovala. Noha volně vlála a kosti nesrostly. Úder žirafím kopytem musel být tak silný, že rozdrtil kosti na drobné úlomky, které se již nedokázaly spojit v jakkoliv pevný kostěný útvar, který by po zahojení mohl být pro Limpy oporou.
„Ta noha vypadá strašně, Andy,“ oslovuji svého průvodce a zkušeného rančera původem ze Zimbabwe. „Je to mnohokrát horší, než co jsem ji viděl naposledy.“
„To je, ale loví!“ překvapuje mě krátce střižený Andy. „Tady ty kosti,“ ukazuje směrem za džíp, „patří velkému samci vodního jelena. Loví ze zálohy,“ upřesňuje, „počká, až zvířata přijdou z kopce dolů k napajedlu a pak zaútočí. Loví asi skokem či udělá jen pár kroků, ale je úspěšná. Dokonce potom co zabila tohoto samce vodušky, za pár dní skolila obrovského samce Kudu,“ a já jen obdivuju, jak na první pohled zesláblá a těžce zraněná samice dokáže skolit více jak pět set kilo vážícího antilopího obra.
„Je pořád dost silná!“ dodává a o čemž svědčí plná bříška dobře živených koťat. Mé obavy o život samice a následně i o její potomky však neutuchají.
„Zatím…, ale je jen otázkou času, kdy je objeví lev samotář a to bude její konec, v lepším případě jejích mláďat!“ nenechávám se přesvědčit, že je vyhráno.
„To se může stát“ pokyvuje hlavou Andy a na pozdrav třikrát táhle sešlápne pedál těžkého čtyřlitru a samice se vedle hučícího motoru dunivě rozeřve na pozdrav.
„Jestli ji objeví nějaký lev, dříve než se vrátí do smečky, bude buď s ním bojovat o život mláďat, což v tomto stavu neobstojí, lev ji zabije a následně i koťata, anebo se jich vzdá a smíří se s tím, že je obětuje. Pak, až přijde její čas, zabřezne s novým lvem a koloběh bude pokračovat.“
Zdálo se mi to nebo ne? Na ruku dopadla vlhká nepatrná kapka a já doufám, že si jen ulevil nade mnou letící snovač. S druhou a třetí kapkou bych se ještě strašně rád naklonil k možnosti, že přeletěl houf migrujících vlaštovek, ale další zesilující údery mnohem větších krůpějí snášejících se na mé tělo byly předzvěstí něčeho mnohem horšího. Andy sotva zkontroloval opodál ležící Limpy a naklonil se za sedadlo, kde bylo několik mexických variant pláštěnek. Poncha jsem využil k zabalení všech objektivů, těl fotoaparátů a blesků, které se volně povalovaly vedle mě na sedadle. Nadával jsem si, že jsem nechal v lodžii ležet nepromokavý pytel a musel se tak smířit s obyčejnou pláštěnkou.
Za krk mi někdo vylil snad kbelík teplé vody a pod nohama se v korbě Land Roveru začala tvořit hluboká kaluž.
„Asi nebudeme fotit?“ zavtipkuje ve vteřině promočený Andy a nastartuje motor.
„Jeď! Co nekratší cestou!“ velím a snažím se vymazat představu stékající kapky, vsakující se mezi nepatrné škvírky Nikonu, aby si následně našla cestu k mozku fotoaparátu. K čipu.
Přírodní překážka
Sotva pár kroků vzdálené jezírko bylo skvělým místem pro lov, ale i pro fotografické zážitky. Odvážný lvíček následovaný svou opatrnější sestřičkou se mnohdy vypravil k vodě, aby ukojil svou žízeň. Jako zkušení lvi se přikrčili a pozorně zkontrolovali okolí. Pak se obezřetně dali do pití, ale vždy jen na krátkou dobu, aby se jeden z nich zvedl a rozhlédl se. Koťata měla svůj divoký svět a v něm si uskutečňovala své kočičí sny. V představě loveckých výpadů při společných honech za kořistí si hrála na divokou Afriku. Naháněla se za sarančetem a tlapami se jej v letu snažila srazit k zemi. Útočila na uschlé větve s představou, že drtí šíji svalnatého buvolího samce. Odhodlaně pořádala výpravy do vysoké trávy, kde překvapila vyděšenou perličku, která s panickým skuhráním vzlétla vysoko nad tělíčka malých predátorů. Koťata se možná zalekla více než vyplašený opeřenec a jak byla ráda, když se za jejich zády ozvalo táhlé a lidským uším sotva slyšitelné houknutí. To jejich matka, i když odpočívala po nočním boji s antilopou a léčila si nové tržné rány, vždy věděla, kde se její nezbedníci nachází.
„Graááuuu, graááuuu,“ dvakrát zadunělo a někdy i třikrát. Mladá holčička vždy poslušně následovala hlasu matčina volání, ale lvíček, jako správně drzý a rebelující teenager, si dával načas. Vždy se vracel jako druhý a mnohdy s velkým zdržením. Je přece už velký lev! To však jen do té doby, než se za jeho zády ozvalo neznámé pípnutí vyděšeného hnízdícího ptáčka a statečný vládce savany v několika skocích doběhl do jisté náruče své matky. Ta jej káravě sjela ostrým pohledem, nakrabatila čenich a vycenila na něj tesáky. Lvíček její zavrčení opětoval a oba se dotkli čumáky, aby se pak místo dalšího vyčinění láskyplně navzájem olízali.
V noci i přes silný déšť bylo slyšet vzdálené vzdychání a řvaní lvů. Svolávali se na lov, či se navzájem informovali, že je vše v pořádku. Někdy lvy nebylo slyšet vůbec a ani jsme je nenašli. Byli dokonale ukryti a ani skvěle vytrénované oči stopaře Andyho je neobjevily. Vydatné deště nám znepříjemňovaly naše výpravy za lvicí a mnohdy jsme se vrátili tak promočení, že jsem sotva stačil chránit objektivy a fotoaparáty. Modlil jsem se ke všem bůžkům, na které jsem si vůbec vzpomněl, aby se technice nic nestalo a já nezůstal na holičkách. Mnohokrát jsem fotoaparát ani nevytáhl a obětoval jsem raději perfektní snímky, než drahý teleobjektiv. Lvi v kruté hře naschválů byli při dešti aktivní, skákali po sobě, váleli se v trávě, až z nich stříkala voda a já se jen kousal do rtů a levý ukazováček mi sám netrpělivě poskakoval po opěrce sedačky. Silné deště ale nebyly jen překážkou pro fotografování. Mohutná řeka Olifants se mnohdy rozlila až do sto padesáti metrového koryta, a i když jsme my překonali drobné brody, lví skupině se to nepodařilo. Noční volání a domlouvání mezi Limpy, která se již chtěla vrátit, a smečkou, mělo nečekanou bariéru. Lvi, vzdáleni vzdušnou čarou možná pět set metrů, se dokonce pokusili přebrodit k opuštěné lvici s koťaty. Záchrana člena málem dopadla tragicky kdy statečné lvice silný proud strhl a ty měly co dělat, aby se samy neutopily a dostaly se zpátky na břeh.
Až snad opadne voda a lví smečka se spojí, rozroste se o dva členy. Držím Limpy palce a pěsti, aby tuto životní drsnou zkoušku obstála. Že bude po celý život mrzák je již nevyhnutelným faktem, ale dokázala, že umí zabíjet a vychovat i koťata. Proklel a zaklel jsem všechny lví samotáře potulující se v okolí a za pomoci všech zulských kleteb je odháněl, aby se vyhnuli napajedlu širokým obloukem.
Limpy ještě vyhráno nemá. I když koťata již ve čtyřech měsících žerou maso, stále jsou závislá na mléku matky a ta, aby se tvořilo v dostatečném množství, musí krmit intenzivně. Musí lovit. A aby příroda dokázala, že její testy nemají hranic, lvice přišla při některém z nočních bojů o článek na prstu zadní nohy. Chyběl jí kousek prostředního prstu i s drápem a dnešní ráno, kdy jsem ji uviděl naposledy, si jej poctivě lízala, zatímco malí nezbedníci jí opět dokazovali, že jsou taky lvi a neustále ji napadali.
Prosím tě přírodo, už ji netrap a dej jí šanci. Myslím, že už dokázala, že má právo na život.
Limpy, holka moje, drž se!
Text a foto Richard Jaroněk