Lví bratři v Khwara
Poprvé v Africe a chceme vidět i toho nepatrného ptáčka.
Chceme více a pohrdáme antilopou.
I slon již nestačí.
Lev je fajn, ale kdyby alespoň něco žral.
Nároky stoupají, že už se dá říci, že už nelze dál A přece!
Matka lvice
Slunce už povážlivě vykazovalo svůj záměr ukončit svou denní pouť napříč celou oblohou afrického nebe a aniž by jeho paprsky narušil jediný oblak, jeho nesporná síla byla tatam. Rudý kotouč barvící do teplého oranžového hávu ve mně navozoval touhu mačkání spouště fotoaparátů. Svítání či západ slunce ve mně burcoval uměleckého ducha a byl jsem schopen fotit i antilopu, kterou bych ještě před hodinou opovrhoval.
Naši profesionální průvodci byli muži činu a velkých zkušeností. Téměř jsem nemusel upozorňovat, že zvíře musím mít po slunci a s mohutným džípem neidentifikovatelné značky se vždy precizně postavili. Zaplatit si na týden své osobní rangery byla sice věc velmi drahá, ale ukázala se i jako velmi prozřetelná. Vyjasnili jsme si podmínky ihned na počátku a vzniklo příjemné přátelství.
„Justine, takže jak jsme se domluvili,“ dloubnu do černého štíhlého řidiče spíše evropských rysů. „chceme hledat jen kočky…, žádné impaly. Jedině když bude mít za zády levharta!“ usmívám se.
Justin i jeho stopař Bait kroužili okolo velké, i přes období sucha, stále zelené planiny. Občas se pod velkými ebeny schovávali zebry či stádečko pakoňů. Vyplašili jsem pár zoborožců kaferských, kteří svými masivními zobáky přikrmovali svého nenasytného dorostence žábami. Slony jsme už doslova přehlíželi.
Míjíme jedno z mnoha jezírek, které bylo téměř zarostené rákosem a papyrusem. Bylo příliš malé, abychom u něj něco přehlédli a již jsme se začali s autem stáčet vysokou trávou směrem od něj.
Nad ostrou trávou švihnul vzduchem ocas.
„Lev!“ houkne pozorovatel Bait téměř současně, kdy jsem jej taktéž spatřil. Justin zastavuje a nechává svého stopaře přesednout na bezpečnější místo spolujezdce. Doposud se tlačil na miniaturním sedátku na levé straně předního blatníku. Jako předvoj sledoval stopy a hledal. Nyní musel do bezpečí, i když otevřeného auta.
V bažině za vysokým rákosem se objeví mohutné tělo uhynulého hrocha, nad kterým se opět mihnul ohon kočky. Lví ocas.
Obrovské tělo hrošího samce leželo do půl těla ve vodě krátkou dobu. Možná z dnešního rána. Justin hledal cestu močály a snažil se přiblížit co nejblíže. Dostali jsme se na deset metrů k mrtvole hrocha. Nad jeho nafouklým břichem se objevila hlava lvice. Mladá kočka si prohlížela nezvané účastníky hostiny, kterou si nárokovala jen sama pro sebe. Nedůvěřivě si prohlížela náš vůz a zároveň kontrolovala okolí. O agresivní lví samce, smečku vždy nenažraných hyen či drzou tlupu divokých psů není nouze.
Kroužíme okolo mršiny, ale leží až příliš ve středu jezírka a nemůžeme blíž. Auto se propadá do močálu a musíme mnohokrát stoupat. Prosím slunce aby vydrželo ještě pár minut, ale štěstěna se od nás odvrací. Světlo je až příliš hnědě rudé, známka finálního západu. Do pár minut někdo tam nahoře otočí imaginárním vypínačem a nad savanou se snese šero, rychle následováno temnou nocí. Když konečně nacházíme vhodnou pozici a můžeme pořídit pár snímků lvice, která se zatím pokouší roztrhnout ostrými zuby hrochův penis a dostat se tak přes silnou kůži ke vnitřnostem – lví pochoutce, slunce nám již nedává šanci.
Majestátní tělo mrtvého tlustokožce je tak obrovské, že doslova zastíní lvici ležící ve vodě a i když kouzlím s fotoaparátem co mi znalosti dovolují, kočka je pořád jen černý stín na fotografii.
Hroší jezírko
Je zima, něco po páté hodině ranní a oblečeni do bund a mikin míříme opět k „hrošímu“ jezeru. Nechceme propásnout šanci, že by se lvice vrátila k mrtvole hrocha či se od něj možná nevzdálila.
„Justine, ta včerejší lvice…, už si ji tady viděl?“ vyzvídám.
„Známe ji. Pohybuje se v tomto teritoriu a teď má tři mláďata. Žije mimo smečku,“ vysvětluje mi vždy ochotný řidič.
„Dnes ráno budeme mít slunce správným směrem. Bude vycházet přímo na straně od trávy,“ dodávám a pevně doufám, že zodpovědná matka se bude zdržovat poblíž, aby tak zajišťovala dostatek masa pro své potomky, či jen pro své tělo, aby tak dokázala vytvářet hojnost mléka pro tři kočičí nezbedy.
„Ale ona ho nemohla skolit?!“ navozuji řeč s průvodci. „Sama nemá proti takovému obru šanci. Na něj si tak troufne maximálně celá a silná smečka,“ přemýšlím nahlas a nevybavuji si, že by hroší tělo bylo nějak výrazně zjizvené a potrhané od lvích drápů a zubů.
„Vypadá to, že se tady pobili dva hroší samci,“ uvažuje nahlas Bait. „Taky si myslím, že jej neskolili lvi.“
V hlavě si mi honí představy o neuvěřitelném až nepochopitelném boji hroších samců. Neohrabané telátko, které se dokáže rázem proměnit ve smrtící stroj a svými až sedmdesát centimetrů dlouhými zuby zasazovat smrtící rány. Jaký to musí krutý a nekompromisní duel dvoutunových obrů…
Nejvíce vytížený zaměstnanec vyprahlé savany v období sucha, sluneční kotouč, vystrkuje první rudé prsty a ochmatává jimi vzdálené akácie. Buš pohltila rudá záře a žlutý a křehký porost jakoby vzplál obrovským požárem. Ve světle slunce projde líně silueta žirafy a byl by den, kdybych se od ní nehnul a fotil. Dnes ženu řidiče i stopaře k jasnému cíli.
Rozhlížím se a snažím se připomínat ulomené větve, zborcené stromy mopane, termitiště a malá jezírka ze včerejšího večera:
„Tam za těmi stromy je to jezírko?“ ptám se nejistě Justina.
„Hroší jezírko? Ano, tři minuty…,“ použil řidič a průvodce v jedné osobě naše pojmenování místa se zdechlinou hrocha. Včera večer u táboráku jsme neřešili téměř nic jiného. Byl jsem překvapen, že takzvanou „žranici“ nevidí ani místní rangeři každou chvíli. Prý tak jednou za měsíc. Jsme klikaři.
Přijíždíme automaticky ze strany vycházejícího slunce a nikdo ani nedutá. Všichni si přejí lvici. Ta se však ještě ráno s určitostí věnoval mateřským povinnostem a u hrocha nebyla. Zklamání a trpkost se však nekonaly, naopak. Posádka propadla v jásavou euforickou šeptandu. Až po břicha potopení v bažině požírali mrtvolu hrocha dva lvi. Žádní dorostenci, ale dva dospělí, mohutní, silní a viditelně zdraví vládci Afriky.
Už jsem chtěl na Justina houknout aby auto konečně zastavil, protože těžký objektiv, i když na stativu, mi neustále poskakoval a nedokázal jsem zaostřit. Musel jsem se mu ale v duši omluvit. Včera nastolená přátelská atmosféra, prohlížení archivních snímků, vzájemná výměna příběhů ze života zvířat a k tomu slušné spropitné udělalo své. Justin najížděj džípem hluboko do bažiny, posunoval se metr po metru a kola postupně ohýbala a pohlcovala papurys svou váhou pod sebe. Nášlapný rám mizel ve vodě a řidič pomalu zastavil. Vypnul motor, otočil se ke mě a hluboce se mi omlouval, že dál to už nepůjde. Myslel jsem, že si dělá legraci. Z jeho tváře nešlo vyčíst, zda to myslí vážně. Postavil otevřené auto pět metrů od lvů a já jen hleděl s otevřenými ústy. Justin byl frajer.
Žranice
Levý samec okusoval kýtu hrocha a vrzavým pohybem, jak se zuby občas svezly po hladké kůži, odtrhával kousky podkožního tuku. Pravý samec, který měl výrazně tmavší hřívu se pokoušel hryzat v místě, kde se včerejší lvice pokoušela „otevřít“ hroší břicho. Penis byl již sežrán a lev vytrvale, pomalu a jistým pohybem pravé strany čelisti seřezával jako ostrým řeznickým nožem hroší kůži. Jednu chvíli jsem uvažoval jak musí být kůže hrocha silná, že i tak obrovské tesáky ji nedokáží z lehkostí rozříznout, ale mýlil jsem se. Lví labužnicí po dvaceti minutách ohryzali celou kůži okolo břicha a s mlaskáním občas zvedli hlavy a polykali kousky mastného tuku. Hromada mastnoty vyžadovala zapít a to uprostřed jezírka byl ten nejmenší problém.
Lev se světlou hřívou se otočil směrem k našemu autu a žlutýma očima, které přivřel proti rannímu světlu, se mírně prohnul. Pozoroval každý pohyb na našem autě a i když vím, že každý seděl jako zařezaný, jediné co rušilo jeho vzdech a kolegovo chroupání, byly uzávěrky fotoaparátů. Jako palba s lehkého kulometu zaštěkalo dvanáct snímků za vteřinu a já po pás chvílích poušť spustil. Více jak padesát obrázků momentu, kdy lev naklonil vousatou bradu do vody, z jazýčku udělal misku a každým hltnutím rozstříkával vodu okolo tlamy.
„To je slunce…, to je…, k tomu ta voda…, kdyby ta žranice byla někde na písku či v trávě bylo by to super, ale ve vodě…, uauuu…, k tomu tak blízko…, jsme tady úplně sami…,“ rozplývám se. „To je něco neopakovatelného!“ šeptám.
Vzduchem proletí sykavý zvuk. To poté, když se samcům podařilo prokousnout břicho a uvolnit tak za dva dny shromážděný vzduch v útrobách mrtvoly. Zápach se nesl vzduchem a vznesl sebou tisíce muších příživníků, kteří se přikrmovaly na hostině. Když je pravidelně ocasem odháněli lví samci, přilétli občas omrknout podivné tvory na ještě podivnějším dvoustopém vozidle. Byly nesnesitelné a kousaly místy až do krve.
Po dvou hodinách jsou lvi přecpání, že se sotva s těžkým oddychování brodí zpět ven z bažiny. „Černá hříva“ si to zamířil rovnou k autu a když přišel těsně vedle něj, prohlédl si osádku. Na otrhaném tělu hrocha přistál první sup a náš lev to ihned zpozoroval. Otočil hlavu, sklonil ji a prohnul se na kočičí způsob. Vrhl se několika skoky na supa, který nečekal ani chvíli a raději vzlétl do bezpečí výšin. Voda při lvím běhu stříkala na všechny strany a já drtil spoušť fotoaparátu do úmoru a uklidňoval jsem se, že jsem si do paměťového zásobníku nacpal dvě šestnácti gigové karty.
„To jsou ti dva samci?“ ptám se Baita. „Ti, o kterých jsi nám včera vyprávěl?“ tipuji.
„Ano, mají tak šest sedm roků. Jsou tady v našem regionu více jak tři roky. Víme tady přibližně o dvaceti lvech v různých smečkách, ale tito dva jsou samotáři. Jsou ale silní a v nejlepší kondici. Sundají cokoliv.“
Nenasytný a spíše lakotný lev pokračoval raději v hostině a s chutí se dal opět do žraní. Možná po krátkém běhu mu vytrávilo, či spíše se nechtěl dělit ani s mrchožrouty.
Před desátou hodinou, kdy už slunce bylo téměř na obzoru, dali lvi odpočinku i nám. Znaveně, po několika návratech se svalili pod mohutný strom, zívli, několikrát se přetočili, podrbali si záda o suchou trávu a usnuli s přecpanými břichy zdravým spánkem.
„To je šílené,“ vraceje se zpět do lodžie, „na to potřebuji dovolenou…, osm set fotek!“ dodávám.
Text a foto Richard Jaroněk