Katedrála plná života
Trochu jsem poslední dobou opovrhoval ‚běžným‘ korálovým ponorem. Za těch bezpočet let se žraloky byla má laťka nastavena příliš vysoko. Až hodně za hranicí běžného vnímaní.
Jaké bylo ale překvapení, když jsem byl nucený vrátit se zpět o několik let. Znovu si zkusit ten ‚normální‘ korálový ponor.
Kopec smůly
Dnešní ponor byl vyvrcholením našeho zoufalství ve snaze dokončit film. Třetí rok se vleče práce na volném pokračování filmu o tygřím žraloku a zákony schválnosti nám hází pod nohy další a další klacky. Tu nás zlobí technika, podruhé počasí, a když už se nám začíná dařit, máme modrou vodu a spoustu žraloků.., stane se nehoda. Hlavního protagonistu kousne žralok a pomyslně tak ‚docvakává‘ poslední klapku na filmu a zavírá skripta se scénářem na dobu neurčitou. Na dlouhou chvíli se sem nevrátíme, a i když já jsem pracoval se žraloky dále, celý tým se v plné síle vrátil až po roce. Dvanáct měsíců čekání na vhodnou chvíli, a když nastal prosinec, stáli jsme s plnou ‚polní‘ v Durbanu na letišti.
Jenže nám nebylo přáno, abychom dokončili své záměry a vše se proti nám vzbouřilo. Nejen, že oceán byl nelítostný a nedovolil nám ani vyplout, ale další den nekompromisní proud Agulhas vypustil někde přehradu se zelenou kaší a nebylo vidět na dva metry. Možná před mnoha lety bychom nadšeně skákali do vody a i přes téměř nulovou viditelnost bychom toužili po každé žraločí ploutvi, která by okolo nás mihla, ale dnes…
Čtyři dny jsme nebyli ve vodě a pátý den vyrážíme i přes nevlídnou předpověď počasí. Každý nám tento akt rozmlouvá, ale přece jen po chvíli svištíme na člunu v představě, že skokem do vody zlomíme kletbu a zelená polívka se promění v modrou. Naděje umírá poslední.
Po třech hodinách čekání nejen že se voda nezměnila, ale i u barelu s návnadou, která nám ledabyle visela v osmi metrech, se neukázal ani ten nejmenší žralok, který v těchto vodách žije.
„Tak co?“ houkne Walter, „co uděláme?“ ptá se zoufale a samotného ho štve, že požadovaný ponor opět nevyšel.
„Můžeme na Alliwal,“ naznačuje další možnost potápění. Mrknu na něj pohledem značícím opovržení. Opravdu to snad nemyslí vážně, že celá ta posádka lidí, kteří mají za sebou desítky hodin se žraloky těch největších kalibrů, skočí do mizerných korálových vod Indického oceánu, aby s tou zatraceně drahou technikou pořizovala snímky tu opuštěného perutýna či rychle mizející klipky za útesem. Jenže nažhavená a po ponoru dychtivá posádka se nakonec shodla, že když nic, tak aspoň nějaký ten korál na snímku nebude k zahození. Zvláště, když Walter přislíbil, že si jej trochu opepříme tím, že vezmeme náš barel s návnadou až na dno a pokusíme se tak nalákat jiné žraloky – raggies. Ragged tooth shark neboli žralok písečný je v lokalitách Alliwal shoal nebo Protea banks velmi častým návštěvníkem a je pravdou, že místní teplé vody jsou jeho domovinou. V sezónu obývají jeskyně desítky těchto zubatých žraloků a jsou cílem tisíců potápěčů, kteří v touze spatřit tesáky vyzbrojenou tlamu predátora, se masivně do těchto míst potápí. Jenže teď není sezóna, ale co když jeden samotář, nějaký opuštěný zhrzený milenec, na kterého v touze oplodnit samici žádná nezůstala, a tak za sebou zabouchnul vrata jeskyně a pospává zde dodnes.
Třeba budeme mít kliku.
Raggies
Walter mizí ve vodě jako první. Máme smluvený signál a jakmile najde místo, kde spí žraloci, nazývané výsostně Katedrála, zatahá třikrát za bóji a my mu spustíme dolů barel s návnadou. Zároveň uváže lano o nějaký skalní výběžek, aby nám barel po dně nevláčel silný spodní proud. Rudá bóje poskočila potřetí a Timothy, náš černý pomocník, posílá ke dnu barel plný sardinek.
Padáme jeden po druhém do vody, a i když se skrze problémy s vyrovnáním tlaku nepodaří všem dopadnout až na dno, přece jen dle uvázaného provazu najdeme Waltera. Ten vztyčí dva prsty. Na znamení, že našel dva žraloky. Kluci nepadají dolů tak rychle jako já a brzy je ztratím. Od úvazku, který je ve třiceti metrech, musím ještě klesnout až na dno, na samotný začátek jeskyňky, o čtyři metry hlouběji. Sotva doslova přistanu vedle barelu, je hostina plně obsazena. Desítky barevných korálových ryb se přiživuje na nečekané pochutině.
Hledám žraloky a chvíli mi trvá, než si oči uvyknou na tmu jeskyně. Nemám žádné světlo, ale když doplavu dál, začínám si na přítmí zvykat. Jemné bílé světlo se odráží od zbytku sluníčka a na malý okamžik zazáří světlé zuby žraloka. Zakřivené tesáky nedovolí žralokovi zavřít tlamu, a tak jej tento handicap prozrazuje. Čelist posetá desítkami ostrých jehel je cílem ostření i mého fotoaparátu. Jinak na hnědě až zlatě zbarveném těle žraloků se nedá najít bod, na kterém bych dokázal zaostřit. Mačkám spoušť v okamžiku, kdy se jeden žralok dal do pohybu a snažil se předplavat druhého. Fotím odhadem, téměř nic nevidím a jen výboj blesku prozradí, že jsem snad mířil správně. Snímky se mi ale nedaří. Příliš dlouho experimentuji s clonou, časem a samotným bleskem a žraločí trpělivost jsem vyčerpal. Pomalu rozhýbali svá ospalá těla a oba dva samotáři opustili jeskyni. Udělali velký oblouk, aby byli tak z dosahu dotěrného potápěče, a ten menší, sotva okolo dvou metrů, si to zamířil rovnou k barelu. Snažil se ukořistit něco z nahnilých sardinek, ale všudepřítomní menší rybí konkurenti byli vždy rychlejší. Sotva se žralok zaměřil na vypadnutou rybku, desítka ryb ji roztrhala na kousky a spolykala. Musel jsem zakročit. Nemohl jsem už dále přihlížet, jak je mnou probuzený ‚sand tiger‘ ochuzen o svůj podíl na šťavnaté snídani. Zaklekl jsem u barelu a dotěrné rybky dostaly v okamžiku strach a udržovaly si bezpečnou dvoumetrovou vzdálenost. Vytáhl jsem stříbrnou sardinku a začal s ní mávat. Jenže žralok mou ‚první pomoc hladovějícímu‘ poněkud nepochopil a raději odplul do ústraní. Mával jsem zoufale okolo sebe a rozhlížel jsem se po druhém žraloku. Mezitím už okolo mě plavali oba kameramani i s dalším fotografem. Téměř, až na dva potápěče jsme byli kompletní.
Mnohem dravější lovec
Kroutil jsem se okolo plechového barelu a úplně jsem zapomněl, že mám v ruce mrtvou rybku. Byl jsem otočený jiným směrem, když jsem v prstech ucítil škubnutí a kousnutí. Trhnul jsem sebou a rychle přistrčil prsty před obličej. Naštěstí jen škrábanec na ukazováčku a z drobné ranky vytékala modrozelená až černá krev. Hledal jsem žraločího provinilce, který tak využil mé nepozornosti a přišel si pro návnadu. Urazil jsem ale pasivní ‚raggies‘, protože oním dravcem nebyl nikdo jiný, než obávaný predátor těchto útesů – kanic. Mohutný, metr a půl dlouhý ‚bass pottato‘. Civěl na mě z metrové vzdálenosti, kolébal se v proudu a srovnával balanc velkými prsními ploutvemi. Své mohutné pysky špulil k nebesům a čekal, co bude dál. Ostatní ryby zmizely ještě více do ústraní a kanic se stal králem arény. Nikdo, ani žralok, si na tohoto dravce netroufne. Zažil jsem již několikrát situaci, kdy desítka útesových a dobře přes dva metry dlouhých žraloků se prala o kus návnady a připlaval menší, ale drzejší kanic a žraloci v mžiku ustoupili. Kanic je teritoriální lovec a jeho morální postavení je na vysoké příčce. Je pánem korálového útesu a jen mnohem větší žralok jej může ohrozit. Či člověk. Dnešní ‚grouper‘, ale ve mně neviděl nepřítele a naopak trpělivě čekal, až mu podám další kousek. Přece se nebude namáhat a pracně tak vytahovat rybky z barelu. Ví, že mi to nedá a v zápětí jej budu rovnou krmit.
Nastavuji blesk a pravou ruku s fotoaparátem natahuji co nejdále od sebe. Širokoúhlý objektiv, když snímek vyjde, zabere mou ruku i s kanicem. Dávám si před obličej kousek rybky a čekám na lovce. Trochu znejistěl. Nečekal, že ho vyzvu rovnou mezi svou ruku, tělo a samotná ramena fotoaparátu. Byl to pro něj příliš uzavřený prostor a chvíli váhal. Po půl minutě se rozhodl k činu. Opatrně se přibližoval a šťavnatá sardinka jej viditelně lákala. Pár centimetrů před zakousnutím začal otevírat tlamu. Nikterak dokořán, jen lehce vyšpulil rty a snažil si rybku nasát. Jenže to jsem jej tak trochu převezl, protože jsem jeho reakci očekával a pevně rybku držím. Zjistil, že s bezpečnější taktikou krmení neobstojí a bude muset rázněji zakročit. Pokud chce žrát! Tlama se zvětšila a ocasní ploutev udala tempo, kterým mohutná ryba překonala posledních pár centimetrů. Cítil jsem, jak mi mizí kluzká návnada z prstů, a i když jsem se ji snažil udržet, síla kanice byla mnohem efektivnější. Konce prstů mi stiskly desítky jehličkovitých zubů a raději jsem povolil sevření. Kanic vítězoslavně spolknul návnadu a k tomu mi ještě nafackoval ocasní ploutví, jak se otáčel. Postavil se dva metry ode mne a opět vyčkával.
Zbytek ponoru jsem měl jasně nalinkovaný program. Musel jsem posluhovat tomuto nenasytnému dravci a cpát do něj jednu rybku za druhou. Ty v něm mizely s neutuchajícím apetitem a spíše s nabývající drzostí. 
Několikrát jsem ani se nestačil připravit a odtáhnout ruku s fotoaparátem, abych vše zdokumentoval. Kanic čekal rovnou u barelu a sotva jsem vytáhl sardinku, vrhl se mi na prsty. Nebral si už téměř žádné servítky a pořádně mě několikrát kousnul, až jsem syknul bolestí.
Zkontroloval jsem naši mokrou arénu a rozhlédl se okolo sebe. Žraloci čekali opodál a báli se připojit. Rybky občas odvážně přiskočily, aby si uzmuly kousek šupinky, která odpadla z tlamy kanice. A aby toho nebylo málo, na scéně se objevil téměř dvoumetrový rejnok. Trnucha udělala okruh a připlula rovnou pod svého konkurenta, přímo k návnadám. Zapomněl jsem v okamžiku na svého ‚buddyho‘ kanice a očka mi zajiskřily novým šibalským plánem.
Zkusím si nakrmit i toho rejnoka.
Text a foto Richard Jaroněk