Do not feed baboons!
‚Nekrmte paviány! Velmi nebezpečná zvířata!‘ dočte obtloustlý turista plechovou, místy zrezivělou ceduli. Pousměje se nad přílišnou horlivostí a obezřetností místních obyvatel a vyrazí vzhůru k Mysu Dobré naděje.
Paviáni z Mysu
Mys Dobré naděje znám jako své boty. Vím o klidných zátokách, kde si lze smočit upocené nohy a schladit se ledovou vodou Atlantiku. Kde zastavit, aby si kameraman udělal pěkný záběr na bouřící a nikdy neodpočívající vodu. Znám většinu zvířat, které zde žijí. Není jich mnoho. Když budeme mít štěstí, narazíme na přímorožce kapského či stejnojmennou zebru a pár antilop. O všude přítomné damany či skalní králíčky není nouze a skupinka pštrosů bude vždy kousek od samotného výběžku mysu. A když se pořádně rozhlédnu, tak v úseku pěti kilometrů najdu migrující tlupu paviánů.
Paviáni z mysu nepatří mezi ty známější z Krugerova národního parku či rezervací. Tam jsou to velmi divoká zvířata, člověka sice znalá ale bojící se. Pozorovatel sotva stáhne okénko svého džípu, pavián ustoupí či je ve střehu okamžitě utéct. Přece jen jsou v těchto místech loveni a mají své nepřátele. A pozornost v přítomnosti lvů či levhartů se vyplácí.
Na Mysu Dobré naděje pavián žádné nepřátele nemá. Dravci zde již nežijí a potulující se psi či kočky nejsou pro něj hrozbou. Možná tak pro opičí mládě, ale to ještě zaběhlý pes netuší, jak dokáže být paviání matka nekompromisní v ochraně své vyděšené drobotiny.
Opice jsou zvyklé na denní kontakt s lidmi. Stolová hora pomalu svažující se až k samotnému cípu je domovinou těchto primátů. Stará koloniální města Fishoek, Muinzenberg, Simonstown či na druhé straně hory legendární Scarborough – město tak neslavně známé trhy s otroky jsou v neustálém kontaktu s paviány. A ti se za léta soužití naučili pěkně své nechtěné hostitele využívat a parazitovat na jejich pozemcích.
Denně rabují popelnice a místní obyvatelé vymýšlejí důmyslnější a dokonalejší zabezpečení pro své odpadky. Od mříží až přes otočná víka popelnic tak těžkých, že i silný chlap má co dělat, aby víko nadzvedl a odhodil plechovku od piva. A není se co divit. Paže paviána by dala zabrat v duelu ‚na páku‘ i cvičenému kulturistovi.
Paviáni probíhají zahradami, které už i tak jsou obehnány vysokými ploty a ostnatými dráty, ale opice si cestičku vždy najdou. Vniknou i do nezabezpečených domů a rabují lednice. Klika pro ně není překážkou a je již jedno, zda od dveří vilky či osobního automobilu. Co jde otočit, odšroubovat či odháknout, není pro tyto chlupáče problém.
Místní se snaží s paviány vyjít, ale turisté…, to bývá katastrofa.
Piknik s rodinkou
„Dívejte, támhle z hor sestupují paviáni,“ ukazuji kamarádům skupinku asi pěti odrostlejších mláďat důstojně kráčejících ze skal porostlých lišejníky. Vůdčího samce jsem ještě neviděl, ale nebude daleko. Vždy vede tlupu. Pak matky s mláďaty a nakonec mladíci, kteří by se chtěli pářit se samicemi a jednou vést tlupu, ale dokud pokaždé dostávají za vyučenou od nejstaršího a šrámy ozdobeného samce, nemají šanci.
Paviáni projdou okolo a vůbec si nás nevšímají. I když dělají, že tu ani nejsme, dobře si nás již z velké dálky prohlédli. Velmi dobře vědí, že k snědku u nás nic nenajdou.
U cesty zastavila bílá dodávka. Šoupací dveře se pootevřely, tatínek ukázal dětem chlupaté opičky a maminka rozdala ratolestem povinné vitamíny – jablka. Chtěl jsem na turistu houknout, ale bylo příliš pozdě. Za kamenem ukrytý samec se prudce vymrštil a v mžiku skočil otevřenými dveřmi rovnou do auta. Jekot, řev, vřískot a nadávky ale vůbec nic nezmohly. Rodinka byla okamžitě venku z auta a statečný tatík se rozhodl, že nezvaného agresora ze svého vozidla stůj co stůj vyžene. A to všemi prostředky. Popadl kámen a naznačil hod rukou. Ale to neměl zkoušet na léty bojem ostříleného paviáního samce. Dříve než jen muž stačil zvednout úplně celou paži, pavián dobře věděl, co se může dít a že kámen může opravdu i přiletět. Nedal otci rodiny sebemenší šanci, vyskočil z auta a vrhl se proti svému sokovi. Zastavil se na dotek od jeho břicha a celý se nahrbil. Vycenil žluté a ostré zuby. Spodní a horní pysky převrátil úplně dozadu přes celou svou mordu. Zařval a muž strnul. Měl obrovské tesáky namířeny na žaludek a pavián neměl sebemenší problém se do nepohodlného turisty zakousnout a ošklivě jej potrhat.
Muž ustoupil a svěsil ruku s kamenem. Pavián ještě chvíli čekal, zda si hod nerozmyslí a když se ujistil, že otec rodiny již nebude horlivě hájit prostor vozu, hrdě se vrátil do auta. Situace zatím využili odrostlejší konkurenti a chtěli si z vozu taktéž něco odnést, ale na to náš rváč neměl sebemenší náladu. Jen lehce zavrčel a mladíci zmizeli z bezprostřední blízkosti tesáků.
„S tím už nic nenaděláte,“ přikláním se k pěnícímu muži. „Sežere jen jídlo, co máte v autě a ostatní tam nechá,“ snažím se jej uklidnit, ale jakoby mě ani nevnímal. Byl rozhodnut, že samci dá za vyučenou. Rázně vykročil směrem k autu. Ještě jsem na něj chvíli mluvil a snažil se jej odradit, ale zbytečně. Dříve než došel k otevřeným dveřím, pavián vyskočil ven. Muž se zarazil. Pavián si jej odhodlaně změřil a v klidu odkráčel za auto. Jablka, která měla sloužit dětem jako přesnídávka, skončila v jeho žaludku.
Zhrzený manžel se svou pošramocenou ješitností otevřel zadní dveře a vytáhl velký bílo modrý plastový piknikový box. Bouchnul dveřmi, zkontroloval, zda jsou všechna zavřená a vydal se za svou rodinou, která sledovala dění dobrých padesát metrů od auta. To již začali zastavovat další vozidla, aby si nafotili tlupu paviánů, křižující cestu na Mys Dobré naděje.
Muž klel a naštvaně zavelel zbytku rodiny, že sejdou níž k moři a tam si dají svačinku. Daleko od těch protivných opic! Paviání samec nebyl ale zdaleka s okousanými jablky spokojen a svůj apetit tak jen smyslně podráždil. Jakmile spatřil tatíka šlapajícího podél cesty s velkou bednou, rozběhl se. Ženy a děti z okolních aut začaly ječet a muž se otočil. Pavián uchopil madlo boxu a jedním švihnutím mu celý, viditelně těžký box vytrhl z ruky ven. A jakoby se ani nechumelilo, táhl těžkou bednu na okraj silnice. Vychytralý pavián velmi dobře věděl, že usadit se uprostřed cesty je holý nesmysl a okolo projíždějící auta by jej jen rušila od slibně vypadajícího pikniku.
Muž zrudl vztekem a sotva popadal dech. Byl celý bez sebe a hledal způsob, jak napravit svou reputaci. Tu měl zachránit mohutný suchý klacek povalující se u cesty. Otec šokované rodinky vypadal v tu chvíli jako neandrtálec chroptící a útočící na lva šavlozubého. Klackem máchal jako s mohutným kyjem. Pavián si své postavení v tlupě ale nezasloužil jen tak náhodou. Byl již protřelý bitkami a nějaký ten obtloustlý turista v bílých šortkách a s klackem nad hlavou jej hned tak nevystraší. Nechal bednu bednou a tryskem vystartoval proti útočníkovi. Cválal proti muži jako z udidla utržený kůň a vzdálenost se výrazně zmenšovala. Muž jej chtěl klackem uhodit, ale výpad paviána byl mnohem prudší. Vyskočil do výšky a všemi tlapami se zabořil do těla muže. Rychlost výpadu byla tak razantní, že muž zavrávoral a dopadl na záda do prachu krajnice. Praštil sebou o zem, aniž by se zmohl na jakoukoliv možnost zbrzdit svůj pád. Tak, jak pavián prudce zaútočil a vyskočil, v mžiku byl zpět na zemi na všech čtyřech a vztekle cenil tesáky. Zvalchovaný tatík se pomalu postavil a chtěl ještě jednou popadnout klacek, který mu vyletěl před tím z rukou. S tím pavián počítal. Sotva muž natáhl ruku, pavián se znovu rozběhl. Muž pajdal, klopýtal a rychle ustupoval. Byl jsem od něj pár metrů a jen jsem na něj stačil zavolat, ať se už o nic nepokouší. Není v lidských silách se měřit s mnohem silnějším paviánem.
„To byla hloupost, s tím jídlem,“ podotýkám a jen jsem přilil hořlaviny do ohně. Rudý muž se na mě podíval krvavýma očima a ještě, že neměl klacek v ruce. Asi bych jím dostal já.
Paviání gurmán
Vítězi náleží kořist. Samec se uvelebil v zelené trávě a piknikový box převrátil na jednu stranu. Okolo něj se shromáždilo několik dorostenců, ale žádný se neodvážil blíž jak na dva metry. Sednl jsem si do stejné vzdálenosti k paviánovi, a ten se na mě upřeně podíval. Sklopil jsem zrak a úmyslně obrátil hlavu na stranu. Rozdivočelý bojovník by ještě mohl mým pohledem z očí od očí, což tito rváči berou jako výzvu k boji, pochopit danou situaci jako nezbytnou obranu získané potravy a rozdat si to i se mnou. Dělal jsem, že si seřizuji fotoaparát a samec si mě přestal všímat. Při prvních výbojích blesku pavián jen pokrčil obočí, ale když usoudil, že jej o sendvič opravdu nechci připravit, v klidu otevřel první plastovou krabici.
Rodinka připravená o krásný romantický zážitek z tohoto konce světa raději skočila do auta a zmizela.
Na zem, pod nohy paviána, se vysypalo deset úhledně nazdobených hot-dogů. Maminka si dala záležet, ale vítěz si s tím hlavu příliš nelámal. Očichal rohlík a rozevřel jej. Vytáhl párek namočený do hořčice a zakousl se do něj. Chvíli sousto převaloval v tlamě, ale nějak se slastně netvářil. Kroutil pysky a vlnil čenichem. S dalším kousnutím si dal již načas. Zkušeně vzal párek a celý ho otřel do chlupů na pravé noze. Dokonale jej zbavil štiplavé ingredience.
V paviáním gurmánovi mizel jeden párek za druhým. Seděl z roztaženýma nohama, pozoroval oceán, občas nějakého turistu, který se přiblížil příliš blízko a sem tam zkontroloval svou smečku. Pravou rukou lehce ukusoval páreček a levou rukou se škrabal…., no jak to napsat…, na pytlíku.
Poohlédl se po rozházeném pečivu a nakonec zvládl i máslem namazané rohlíky. Hlavu sklonil do převrácené bedny a vytáhl z ní další krabici. Ta byla pro změnu plná hamburgerů. Zahodil zeleninu namočenou do nějaké žluté majonézy a poctivě vytahoval maso a kolečka šunky.
Otočil jsem se a za mými zády přibrzdil autobus plný japonských turistů. Jejich kompakty cvakaly o závod a nevěděl jsem, kdo je pro ně v dané situaci větší atrakcí. Z autobusu to muselo s boxem uprostřed vypadat jako piknik mezi mnou a paviánem. Okolo mne si posedala další skupinka paviáních dorostenců a čekali, až samec ukojí svůj apetit. Fotil jsem si dva mladíky, kteří se s velkým gustem zajímali o můj širokoúhlý objektiv. Viděli se v něm a neustále na něj sahali prsty či jej olizovali. Otočil jsem fotoaparát hledáčkem k nejodvážnějšímu paviánovi a přiložil jsem mu jej k jeho oku. Pavián opatrně chytil fotoaparát do rukou, aniž bych jej pustil. To bych se s ním asi mohl rovnou rozloučit. Nahlížel na obrazovku a do hledáčku.
„Dívej, dívej, co dělá ten pavián!“ křičeli turisti jeden přes druhého a řehtali se na celé kolo. Prohnutý pavián měl oči doslova zabořeny na hledáčku a možná přes něj opravdu viděl autobus plný turistů. Kdo ví. Povídal jsem si s ním a společně jsme hodnotili kvalitu fotoaparátu:
„Jo, to víš,“ říkám mu, “ to není žádná šunka, to je Nikon!“ Úmyslně nahlas a Japonci se dávají do smíchu.
Paviání samec mezitím spořádal i poslední bagetu. Snědl více jak dvacet sendvičů a takovou porci by i zdatný jedlík nezvládl. Ještě naposled hrábnul do boxu a vytáhl láhev s džusem. Podrobně si prohlédl šroubovací uzávěr a mistrným pohybem nám tak blízkým elegantně odšrouboval víčko. Položil plnou láhev pomerančové šťávy na bednu a džus začal téct. Sklonil pod něj hlavu, jako když v noci hledáme skleničku u umyvadla a v nouzi skloníme hlavu pod kohoutek. Po vydatném jídle bylo třeba žaludek propláchnout i džusem.
Dopil poslední kapku, otočil se na zadku zády ke mě, vystrčil břicho a prohlížel si okolí: „Hmm, to je dřina, ten život,“ určitě si myslel, “ strašná hoňka, pořád shánět někde nějakou potravu!“ meditoval. Pak jen dlouze zívnul, zvedl se a ladným krokem odešel.
Paviání z Kapska se již tak trochu polidštili. Nejsou to žádní svatouškové a pokud se chtějí zadarmo najíst, musí ukázat ostré lokty. Díky velkému návalu turistů se jim to podaří každý den několikrát.