Charakterní Puff Adder
Jsou situace, které dokáží změnit život od základu.
Žádné jen hloupé rozhodnutí či předsevzetí do nového roku.
Moment, který ovlivní život tak, že není cesty zpět.
Kobra pro děti
Podivná zábava afrického vousáče z Kleinbai dokáže mrazit až v morku kostí. Veřejnost si všeobecně zvykla na to, že jeho miláčky na hraní byly ty největší bestie žijící v chladných vodách Atlantiku. Denní práce s pětimetrovými Velkými Bílými žraloky již nikoho nepřekvapovala a s masivním přílivem amatérských, profesionálních filmových, ale i statických snímků najednou zevšedněla. Žralok přestal být mýtem a opuštěná vesnička Kleinbai se stala turistickým lákadlem pyšnícím se flotilou luxusních lodí i několikrát denně vyrážejících za pověstným predátorem oceánů.
André, který patřil mezi pionýrské průkopníky v práci se žraloky, je přestal vnímat jako způsob obživy a masivní příliv stovek nadšených turistů ignoroval. Roky přibývaly a žraločí mašinérie se posunula do absolutně jiných dimenzí. Žraločí kousnutí do chodidla a první mrtvička částečně omezily jeho pohyblivost a reakce. André se najednou necítil být rovnocenným konkurentem v práci se žraloky a další zdravotní problémy podivný způsob obživy jen vzdalovaly.
Nevím, čím to je. Člověk pracující půl života s ‚kmitajícími řeznickými noži‘ asi nemůže jen tak přestat. I když si to vousáč nikdy nepřizná, chybí mu ta neviditelná ruka vzrušení, která nás všechny tlačí a posunuje dál. Pořád nás škodolibě postrkuje vpřed, před žraločí chřtán, do spárů smrti. Jen tak, jako by se nic nedělo, nás neviditelný osud cvrnká ukazováčkem do zad a my slepě, krůček po krůčku porušujeme všechna stanovená pravidla. Necháme se sunout na běžícím pásu do mlýnku na maso, balancujeme na hraně propasti a každou chvíli můžeme přepadnout na druhou stranu, odkud není návratu. Stroj nás semele zaživa. Za snímkem žraloka s otevřenou čelistí jdeme ještě blíž, i když snad ta zarudlá dáseň zakončená ostrými břity se nemůže vlézt do okýnka fotoaparátu, jak jsme již blízko.
André svou touhu po kontaktu se smrtí převtělil do hrátek s hady. Několik let po sobě přinášel do s sebou do hospody nového kamaráda – kobru kapskou. Škádlil ji, hrál si a mazlil se s ní. Nechal ji plazit se po stole mezi steaky a poháry s červeným vínem. Řehtal se na celé kolo, když náhodní turisté vybíhali z restaurace poté, co jim jedovatý plaz pohlédl do očí z vlastního talíře a svou hladkou kůží jim setřel hnědou omáčku z restovaných brambor. Ti zdatnější pomyslně proskakovali okny či se věšeli na lustry restaurace. Zoufalci ztuhli a ani nedutali. Hrátky, které mnohdy postrádaly logiku a pud sebezáchovy, se stupňovaly a Andrého od jeho ztřeštěných nápadů, kterých jsem vždy býval přizvukujícím aktérem, neodradilo ani několik kousanců, a to rovnou v ‚přímém přenosu‘. Podivná zábava ale nabírala mnohem větších obrátek.
Kapská kobra je svým způsobem velmi nebezpečný a smrtelně jedovatý had. Spíše ale pro zdravotně slabého jedince. Silný chlap kousnutí přežije a po pár dnech halucinací, krvavých otoků, otevřených a hnisajících ran po zubech se nakonec zotaví. Vývoj hrátek s nebezpečnými tvory stoupá a pomyslný žebříček zvířat – zabijáků se radikálně zmenšuje a určitá dávka respektu, sebezapření a nezbytná úcta po pár letech začínají vyprchávat. André po několika drobných kousancích, které se štěstím přežil, pokoušel svou svatou letku andělských ochránců i nadále a nasadil ten největší kalibr. V létě 2010 si našel nového kamaráda. Jeho srdce přírodního mužíka zaplanulo k mnohem rychlejší a zákeřnější potvoře – zmiji útočné.
Snad by se dalo říci, že zábava s obyčejnou kobrou již ztrácela na obrátkách a nikam dále se nevyvíjela. „Kousanec od kobry je tak sotva pro děti…!“ by řekl a bylo třeba posunout hranice, které, jak se velmi rychle ukázalo, mají svou mez, o pár nervy drásajících krůčků dál.
Charakterní zabiják
Telefonát z Jihoafrické republiky, který jsem obdržel v srpnu, mě přikoval k židličce mé kanceláře.
„Andrého kousnul Puff Adder do ruky a je na tom velmi špatně,“ říká Hennie, šedesátiletý nejlepší přítel Hartmana. „Puff Adder ho kousl do zápěstí a tělo zkolabovalo. Museli ho převézt z Hermanusu do Worcesteru a pokud to přežije, tak přijde o ruku!“ dodává.
Zpráva děsivá a já spěšně surfoval po internetu a hledal, co to vůbec Puff Adder je. Záchrana zmije útočné (mnohdy se používá i zmije pouštní), která se vyhřívala na cestě mezi Gansbaai a Kleinbai a kterékoliv auto šoférované černým domorodcem by ji s chutí převálcovalo, se stala Andrému málem osudnou. Had útočící nepředstavitelnou rychlostí byl i na obezřetného Hartmana příliš rychlý a kousanec do ruky jej upoutal na smrtelnou postel. Démoni smrti se vznášeli nad nemocničním lůžkem a vedli urputný boj s anděly, kteří ze všech sil odolávali jejich náporu. Tentokráte dobro zvítězilo nad zlem a vše dopadlo dobře. Vyčerpaní andělé s vytrhanými brky a polámanými křídly těžce oddychují a horký pot stéká na tvář jejich chráněnce. Jsou unaveni, ale vítězným bojem prodloužili Hartmanovi život. Lekce, která mu byla udělena, měla být ponaučením. To ale boží letka netuší, s jakým to člověkem má vůbec tu čest.
Uplynul další půl rok a já svíral sklenku vína a pozoroval hučící Atlantický oceán. Opíral jsem se o balkón a nasával atmosféru. Chladný vítr s občasnou zpěněnou sprškou se co chvíli zastavil až o mou tvář a já se otřepal zimou. Kapsko ukazuje svou další podobu. Drsnou a nepříznivou všem suchozemcům. Dnes jsem byl dokonce i rád, že víno ve sklenici bylo spíše teplé a já se při každém doušku uvnitř zahříval. I když si raději dopřeji červené víno studenější, nyní jsem nenamítal.
Vlny se hrnou na ostré výčnělky skalnatých útesů a s burácením se o ně tříští. Za zatáčkou mezi dvěma cihlovými domky a precizně ostříhaným trávníkem zaskřípaly brzdy. Modrá toyota, klasika šedesátých let stále vyráběná na africkém kontinentu, se s bublajícím dieselovým motorem dovalila před balkón. Rezavé, kdysi bílé disky, díry ve dveřích, popraskané sklo, chybějící boční okýnka, masivní černý rám převažující auto dopředu a ‚espézetka‘ za oknem. André Hartman dorazil ve svém džípu a já do té doby netuše…, i se svým novým přítelem.
V naivním očekávání ‚obyčejné‘ kapské kobry jsem své nové kolegy na cestách ani nevaroval a po třiceti hodinách letů a přesunů jejich siestu v obývacím pokoji ve stylu starého vraku a použitých oprýskaných trámů vytažených z moře jsem nijak nerušil. Než jsem stačil představit africké zvíře – André Hartmana, sám mě předběhl. Ze špinavého pytle, který začal vytřepávat nad masivním stolem sešroubovaným z desek nějakého lodního kormidla, měla vypadnout kobra. Samozřejmě za bujarého smíchu Hartmana a mého. Navíc…, za upřímného zděšení něžných poloviček. Mezi svíčkami se objevil nažloutlý had s černými pigmenty a ostře řezanou trojúhelníkovou hlavou. V mžiku se stočil do obávaného ‚esíčka‘. Vytřeštil jsem oči a sotva ze sebe vysoukal:
„To je…, ten had, co tě málem zabil?“ nechápu.
„Puff Ader,“ hřmí André, „krásný, že?“
„Trochu – hodně jedovatý…, nemyslíš?“
„Jo, ale to nevadí…,“ usmívá se a bere hada do rukou.
Nedivím se. Oproti kolegům se ani neděsím. Vlastně jsem klidný a zjišťuji, že mě až tak Jihoafričan ani nepřekvapuje. Vždyť ho znám tolik let.
André ve své podstatě používá jedno pravidlo: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ V jeho případě důsledně. Z hada, který ho málem usmrtil, si udělal velkého kamaráda a jak sám často opakoval: „This snake has very nice character!“
V následujících dnech mě André přesvědčoval o výborném charakteru a skvělé povaze jeho miláčka. Had se stal našim denním přírůstkem do potápěčské rodiny a nebylo příležitosti, abychom jej neměli sebou. Plaz byl modelkou a celebritou číslo jedna a já jej fotil v situacích, kterých bych nikdy v divoké přírodě s náhodně nalezeným hadem nedocílil. Při svítání či západu sluníčka jsme tichého zabijáka situovali na žlutými lišejníky porostlých kamenech, já ležel pod hadem a fotil temnou siluetu proti modrému nebi. Dovezli jsme jej na sněhově bílé písečné duny a chtěl jsem nafotil zmiji útočnou i v přirozeném prostředí a s hadí stopou po plazení se pískem. Had na písku začal neuvěřitelně ožívat a posunem miniaturních šupin na břiše nabral takovou rychlost, že jsme jej málem nedohnali. My se bořili do hlubokého písku a když jsme mu konečně zastoupili cestu, spěšně jsme uskakovali před hadími výpady. Plaz se posunoval po rozpálené poušti ladnými ale mrštnými pohyby, že kterýkoliv savec nemá šanci v jemném písku uskočit a had jej kdykoliv musí dohnat. Zmiji jsme dokonce položili na kameny útesu a já využíval modrého závoje mimořádně klidného oceánu ke krásným kompozicím. Aranžoval jsem lidi do pozadí snímků, které působily jako ledabyle a náhodně vzniklé přírodní fotografie s nic netušícími klábosícími lidmi, před kterými se plazí had. Tisíce fotografií zvířete, o kterém bych dokázal nyní vydat knihu plnou úžasných fotografií.
Had se vozil ve svém příbytku, jutovém pytli, na sedačce Andrého džípu a my na něj zapomněli, když toyota tlačila přívěs s lodí do vody a zadní kola se propadla do hluboké brázdy vyhloubené traktorem vytahující velké čluny z písku. Záď džípu se v okamžiku propadla a váha lodi jej ztrhla hluboko do vody. André prošlapoval plyn jako šílený a snažil se, aby motor nezhasl. Voda rychle stoupala a za chvíli byl řidič do půl zadku pod vodou. Slaná voda, která natekla v mezerách pod dveřmi, po chvíli začala vytékat ven z otevřených okýnek. Zadní kola nemohla zabrat, protože se vznášela v hluboké vodě. Bojovali jsme s přílivem a snažili se nadzvednout záď automobilu. I když ji svým způsobem voda nadlehčovala, korba byla celá pod vodou a ta ji zase tlačila zpět.
Protagonistou tohoto příběhu ale nebyl džíp, André, ani my – křoví či kompars. Hlavní roli v neplánované situaci ztvárnil Puff Adder, který se díky mokrému provazu dostal ze svého příbytku a plaval mezi palubovkou, čelním oknem, dveřmi a hrudí Andrého. Můžeme děkovat jen náhodě, že se had dostal ven, protože by se v pytli zákonitě utopil. O to nastala horší situace, protože vystresovaná zmije zmateně plavala sem tam a ruka, která by ji z auta vzala, chyběla, Všechny měly v prstech kusy železa, nárazník či blatník a tlačily auto z vody ven.
Džíp jsme nakonec přece jen s vypětím všech sil vytáhli. Škytající, ale stále běžící motor přiváděl k údivu. Stará mechanická klasika, která před chvílí doslova parodovala ponorku, neuvěřitelně obstála. André si spíše po celou dobu dělal starost o svého hadího přítele, než o modrou, dieselovými takty vzdychající herku.
Had s námi ‚chodil‘ na večeře a občas nám i zavazel na kulečníkovém stole, když jsme do noci ťukali s Andrém billiard. Plaz se uvelebil do klubíčka v pravé rohu stolu a nerušeně podřimoval. Trochu nám zkomplikoval hru a my museli mířit údery tágem a umísťovat koule do jiných děr.
Začal jsem věřit v dobrý charakter hada. Bral jsem jej běžně do ruky a když jsme to s Andrém v hospůdce protáhli, musel jsem uklidit oba dva. Hada i vousáče. Horší bylo, že nám svou přítomností zmenšoval počet barů, odkud nás ještě nevyhodili. Ne každý byl nakloněn naší podivné zálibě a hosté často opouštěli restaurace dříve, než dojedli svůj šťavnatý krvavý steak.
Had s námi jezdil na lodi, když jsme otevírali žralokům tlamy. Po čtrnácti dnech jsem snad úplně zapomněl, s kým mám tu čest a o jakého zabijáka se jedná. Snad jsem uvěřil v jeho bezchybný charakter a nezkaženou povahu. Z hlavy se mi asi vykouřily všechny ty hrůzostrašné příběhy z internetových stránek a černé končetiny s odumřelou tkání odseknuté chirurgy pro jejich nefunkčnost. Vůbec jsem si nevzpomněl, že Puff Adder dokáže zaútočit rychlostí rovnající se desítkám metrů za vteřinu.
Pravá povaha dokonalého predátora se měla projevit záhy.
Štamgast navíc
Se svým kolegou, milovníkem Afriky, Ústečákem Vaškem jsme dokončili plánovaný ponor v kelpech a s roztřesenými prsty a drkotajícími zuby spěšně házíme mokrou výstroj do kufru vypůjčeného volkswagenu. Technicky náročný ponor, kdy jsme museli veškerou techniku snést z vysoké skály až k oceánu a poté přeskákat desítky ostrých skal až k místu, kde se dalo vůbec zanořit, následný ponor v silných proudech a přílivových vlnách se závěrečným bojem s hustým pralesem chaluh, přes které jsme se museli prodrat ke břehu zpět, nás úplně odrovnal. Funěli jsme a sotva popadali dech. S vidinou horké sprchy jsme minuli místní školu, protestantský kostel, supermarket ‚7 eleven‘ a dvě stopky na křižovatkách.
„Čaj, kafe, možná panák nějakého neznačkového afrického rumu či koňaku na zahřátí by přišel vhod,“ nesla se vzduchem nevyslovená věta, když jsme dávali přednost zleva jedoucímu pick-upu a oči tak sklouzly na rohovou hospodu s honosným nápisem Saloon. Hospůdka nám nikterak neznámá. Majitel David byl naším přítelem a něco po desáté hodině nás utvrdilo v přesvědčení, že je již otevřeno. Modrý džíp, toyota mořského vlka, stála jako vždy na svém místě – metr před křižovatkou na zákazu stání, s otevřenými okýnky a nezamknutými dveřmi od včerejška. Žádný to mimořádný jev. André vždy dojede do hospůdky po čtyřech (kolech) a odchází po dvou. Někdy…
„Nebojíš se, že ti domorodci vykradou auto?“ ptal jsem se minulý týden, když André ledabyle dobouchl dveře a my šli společně na večeři. I když mi bylo jasné, že žádné bohatství se ve voze nenachází a na zbytku převodového oleje Mogul povalujícím se na podlaze, pomačkané krabičce marlborek a kusu zpřetrhaného lana by nikdo nezbohatl. Ale přece…, zvyšující se kriminalita nenechává spát nejednoho vlastníka domu či vozu, tak proč zbytečně dráždit.
„Dívej!“ houkne vousáč a ukáže na partičku třech černochů mířících k Land Cruiseru. Týpci, které bych přesně šacoval na pouliční zlodějíčky kopající se celé dopoledne do zadku a ledabyle pátrající po lehce získaném randu. Teenageři s rukama v kapsách otrhaných džín či špinavých pláťáků přibrzdili pět metrů před Andrého autem a aniž by spatřili majitele krčícího se na zahrádce Saloonu, džíp obešli velkým obloukem a kus za ním se vrátili zpět na chodník ke své denní náplni. Kopání do kamenů či pomačkaných plechovek od piva a šíleně znuděnému výrazu z toho zkurveně náročného životního programu.
Nechápu.
„Bojí se strašně hadů!“ usmívá se škodolibě Hartman. „Všichni domorodci ví, co taková kobra či zmije dokáže a mají z nich nepřekonatelný respekt a strach,“ pokračuje. „Má to ale svou výhodu, všichni ví, že mám občas v autě hady a já se nemusím bát, že mi z něj něco ukradnou. Vyhýbají se mu obloukem!“ o čemž mě právě přesvědčila skupina mizící za poblíž stojícím náklaďákem.
Andrého office neboli hospůdka Saloon, jak jí nikdo jinak neřekne, kupodivu nezela prázdnotou, ale místní štamgasti již vesele od ranních hodin popíjeli a s pivem v ruce sledovali reprízu včerejšího ragbyového derby žraloků z Durbanu proti jejich bouřlivákům z Kapského města. Shark zatím poráží místní Stormers o čtrnáct bodů. Majitel David, barman Marc a čestný host André. Navíc neodmyslitelně se svým dobrým přítelem a novým štamgastem – zmijí. K tomu ležérně omotanou okolo krku jako nějakou tradiční africkou ozdobou novodobého kmene z Gansbaai.
„André, André, André!“ zdravím, vytýkám a varuji. Vše v oslovení s intonačním důrazem na různé koncovky jména. Kamarádovi zajiskří oči vzrušením. „Ježíši,“ zakroutím hlavou, „ten pohled velmi dobře znám.“ Zákeřně lišácký úsměv zvětšených zorniček z pod Andrého tmavých brýlí nevěstí nic dobrého. André je nadevše rád, že našel konečně parťáka pro všechny jeho ‚crazy‘ nápady a jediné, co místo pozdravu pronese, je holá věta:
„Máš foťák?“ a aniž by čekal na mou odpověď, předává mi svého miláčka a posazuje mi Puff Addera za krk. Sám se otáčí k baru a dává se do řeči s Davidem – majitelem Saloonu.
Pracuji se zvířaty již mnoho let a vím jak se spoustě z nich chovat. Kdy se přiblížit, lehnout si, či raději ustoupit. Z postoje zvířat lze vyčíst jejich klid, útočné postavení, nervozitu či obyčejný strach. Vím, že můžu sedět u obrovského paviána, ale nesmím se mu nikdy podívat do očí. Naopak lva musím sledovat upřeným zrakem, jinak můj úhybný pohled bude brát jako zbabělost. Pokud se ale zahledím do očí levhartovi, dokáže překonat ploty i s elektrickým ohradníkem o dvanácti tisících voltů a v mžiku mě zabít. Jakmile si nejsem jist mimikou či perfektní znalostí zvířete, což u hada lze z tváře jen těžce číst, hlavně poté, kdy mu do ní nevidím, protože zrovna svými nozdrami očichává můj krk, dělám mrtvého brouka. Chovám se neutrálně, nenechávám na sobě znát žádné napětí, pohybuji se bez prudkých otočení, gestikulaci omezím na minimum a nevzrušeně komunikuji. Jednouše dělám, že o něm ani nevím. Had ze mě necítí vzrušení, napětí, zvýšený tlukot srdce či klokotající krev v žilách rozprouděným adrenalinem. Víc nemůžu udělat.
Mohl bych jej samozřejmě shodit z krku, ale otázka zní proč. Zastávám názor, že pokud neubližuji, nebude mi ublíženo. Pokud tento názor Puff Adder nerespektuje, mám smůlu.
Had prozkoumává mou hruď a jeho hlava mizí pod tričkem. Koncem ocasu se drží okolo mého krku. Po chvíli vyleze a směřuje přes obličej na vrchol hlavy. Vidím jej v reklamním zrcadle afrického jablečného piva Savana Dry, která milovníky tohoto moku přesvědčuje, že jedině Savana Dry je sušší než samotná africká savana. Plaz se uvelebil na mém temeni a pozoruje okolí.
Žádný čaj, káva, místní rum či koňak. Had mě přesvědčuje společným pohledem, že jedině Savana je tím pravým nápojem. Přistupuji pomalu k baru a objednávám si. Kromě Andrého, který se ze svého místa ani nehnul, mám okolo sebe najednou místa jako pro prohrávající ragbyový tým bouřliváků.
André mi bere hada z hlavy.
„Dívej!“ přikazuje. „A nachystej se!“ beru si od Vaška, který doposud vše dokumentoval, fotoaparát a čekám na Andrého. Je mi nadevše jasné, co se bude dít. Jednoduše proneseno – další ptákovina. André nechává zmiji namotat na svou pěst a dává si ji k obličeji. Hadí polibky – ty hrozitánsky a děsivě vzhlížející doteky smrti, které na hranici lidského chápaní André prováděl, jsem viděl nesčetněkrát. Sám jsem je několikrát zkusil a měl jsem co dělat, abych v sobě utlumil šílené vzrušení. Vnitřní euforický tlak chtěl ve mně vybuchnout a roztrhnout mé tělo na tisíc kusů. Dotek teplé hadí tlamy na nejzranitelnějším místě – rtech dává projevit emocím a jen ztěží je člověk ovládá. Zachovat si chladnou hlavu a nedát na sobě nic znát je mnohdy nadlidský úkol. Jakákoliv změna stavu, teploty, potu či vnitřní energie může predátora vyburcovat k neočekávané reakci. Nemusí jít ani o útok či agresivní výpad. Mnohdy se jen zvíře obyčejně bojí a rychlým výpadem dává najevo, že není v klidu a má strach. Taková reakce v blízkosti obličeje může mít pro člověka fatální následky.
André však vzápětí posunuje hranice do jiné dimenze, do jiných světů, na planety, kde nežijí lidé.
Otvírá dokořán vousatá ústa a hadí tlama pomalu mizí v krku.
„Ne, ne, ne! André, ne!“ šeptá David aby, hada snad nevyplašil. Nikdo ani nedutá a hospoda v jeden okamžik zemřela. Barman zapomněl dotočit někomu pivo a jediný zvuk, který narušoval hrobové ticho, byl cvakot mého Nikonu. Nikdy jsem si do té doby ani neuvědomil, jak je ‚dé trojka‘ hlučná. Hartman po chvíli vytahuje zmiji z úst a dává si ji zpět na rameno.
„André, ty zkurvený bastarde,“ zařve David. „Já tě zabiju! Ty…, ty…, ty jsi…, ty jsi…,“ hledá slova, „ty jsi absolutní blázen!“ Ježíši! Už to nikdy přede mnou nedělej. Málem jsem z toho umřel!“ drží se za hlavu majitel baru.
„Říkal jsem vám to,“ promlouvá vážný Hartman. „Ten had má fakt dobrý charakter. Neublíží mi!“ a já byl přesvědčen tak, jak nikdy předtím, že i na plazi se dá poznat jeho povaha.
Kdyby někdo nezúčastněný přišel do baru, asi by v mžiku utekl na druhou stranu polokoule. Případě by si musel myslet, že jedeme v nějakých dost slušných drogách a čas Woodstocku a kytičkových dětí je znovu zpátky. LSD či heroin musel kolovat v našich žilách ve větší hustotě než vlastní krev, protože pud sebezáchovy – ten se v tomto baru nenacházel.
(pokračování v paté knize autora Nástrahy Afriky https://www.uniquenature.cz/shop/knihy/nastrahy-afriky/)
Text a foto Richard Jaroněk