Kniha Nástrahy Afriky
NÁSTRAHY AFRIKY je v pořadí pátou knihou autora a přináší volné pokračování předchozí knihy Čelisti Afriky.
Afrika přináší denně nová překvapení, úsměvné příhody, ale i nástrahy, na které nejsme vždy připraveni. Kapská kobra je vyměněna za zmiji útočnou a její kousnutí má fatální následky.
Kniha provází Jihoafrickou republikou, Mosambikem, Namibií a Botswanou. Ukáže nenasytné žraloky a kurážné lvy, kteří dokonce napadnou vůz naší posádky. Popisuje setkání s největším slonem světa – sloní legendou Dukem.
Kniha není jen z potápěčského světa. Popisuje původní obyvatele Namibie a jejich zvyky.
I. ukázka z knihy:
Paviání gurmán
Vítězi náleží kořist. Samec se uvelebil v zelené trávě a piknikový box převrátil na jednu stranu. Okolo něj se shromáždilo několik dorostenců, ale žádný se neodvážil blíž jak na dva metry. Sedl jsem si do stejné vzdálenosti k paviánovi, a ten se na mě upřeně podíval. Sklopil jsem zrak a úmyslně obrátil hlavu na stranu. Rozdivočelý bojovník by ještě mohl mým pohledem z očí od očí, což tito rváči berou jako výzvu k boji, pochopit danou situaci jako nezbytnou obranu získané potravy a rozdat si to i se mnou. Dělal jsem, že si seřizuji fotoaparát a samec si mě přestal všímat. Při prvních výbojích blesku pavián jen pokrčil obočí, ale když usoudil, že jej o sendvič opravdu nechci připravit, v klidu otevřel první plastovou krabici.
Rodinka připravená o krásný romantický zážitek z tohoto konce světa raději skočila do auta a zmizela.
Na zem, pod nohy paviána, se vysypalo deset úhledně nazdobených hot-dogů. Maminka si dala záležet, ale vítěz si s tím hlavu příliš nelámal. Očichal rohlík a rozevřel jej. Vytáhl párek namočený do hořčice a zakousl se do něj. Chvíli sousto převaloval v tlamě, ale nějak se slastně netvářil. Kroutil pysky a vlnil čenichem. S dalším kousnutím si dal již načas. Zkušeně vzal párek a celý ho otřel do chlupů na pravé noze. Dokonale jej zbavil štiplavé ingredience.
V paviáním gurmánovi mizel jeden párek za druhým. Seděl z roztaženýma nohama, pozoroval oceán, občas nějakého turistu, který se přiblížil příliš blízko a sem tam zkontroloval svou smečku. Pravou rukou lehce ukusoval páreček a levou rukou se škrábal…, no jak to napsat…, na pytlíku.
Poohlédl se po rozházeném pečivu a nakonec zvládl i máslem namazané rohlíky. Hlavu sklonil do převrácené bedny a vytáhl z ní další krabici. Ta byla pro změnu plná hamburgerů. Zahodil zeleninu namočenou do nějaké žluté majonézy a poctivě vytahoval maso a kolečka šunky.
Otočil jsem se a za mými zády přibrzdil autobus plný japonských turistů. Jejich kompakty cvakaly o závod a nevěděl jsem, kdo je pro ně v dané situaci větší atrakcí. Z autobusu to muselo s boxem uprostřed vypadat jako piknik mezi mnou a paviánem. Okolo mne si posedala další skupinka paviáních dorostenců a čekali, až samec ukojí svůj apetit. Fotil jsem si dva mladíky, kteří se s velkým gustem zajímali o můj širokoúhlý objektiv. Viděli se v něm a neustále na něj sahali prsty či jej olizovali. Otočil jsem fotoaparát hledáčkem k nejodvážnějšímu paviánovi a přiložil jsem mu jej k jeho oku. Chlupáč opatrně chytil fotoaparát do rukou, aniž bych jej pustil. To bych se s ním asi mohl rovnou rozloučit. Nahlížel na obrazovku a do hledáčku.
„Dívej, dívej, co dělá ten pavián!“ křičeli turisti jeden přes druhého a řehtali se na celé kolo. Opičák prohnutý jako luk měl oči doslova zabořeny na hledáčku a možná přes něj opravdu viděl autobus plný turistů. Kdo ví. Povídal jsem si s ním a společně jsme hodnotili kvalitu fotoaparátu:
„Jo, to víš,“ říkám mu, „to není žádná šunka, to je Nikon!“ Úmyslně nahlas a Japonci se dávají do smíchu.
Paviání samec mezitím spořádal i poslední bagetu. Snědl více jak dvacet sendvičů a takovou porci by i zdatný jedlík nezvládl. Ještě naposled hrábl do boxu a vytáhl láhev s džusem. Podrobně si prohlédl šroubovací uzávěr a mistrným pohybem nám tak blízkým elegantně odšrouboval víčko. Položil plnou láhev pomerančové šťávy na bednu a džus začal téct. Sklonil pod něj hlavu, jako když v noci hledáme skleničku u umyvadla a v nouzi skloníme hlavu pod kohoutek. Po vydatném jídle bylo třeba žaludek propláchnout i džusem.
Dopil poslední kapku, otočil se na zadku zády ke mně, vystrčil břicho a prohlížel si okolí: „Hmm, to je dřina…, ten život,“ určitě si myslel, „strašná hoňka, pořád shánět někde nějakou potravu!“ meditoval. Pak jen dlouze zívl, zvedl se a ladným krokem odešel.
Paviáni z Kapska se již tak trochu polidštili. Nejsou to žádní svatouškové, a pokud se chtějí zadarmo najíst, musí ukázat ostré lokty. Díky velkému návalu turistů se jim to podaří každý den několikrát.
II. ukázka z knihy:
Charakterní zabiják
Telefonát z Jihoafrické republiky, který jsem obdržel v srpnu, mě přikoval k židličce mé kanceláře.
„Andrého kousnul Puff Adder do ruky a je na tom velmi špatně,“ říká Hennie, šedesátiletý nejlepší přítel Hartmana. „Puff Adder ho kousl do zápěstí a tělo zkolabovalo. Museli ho převézt z Hermanusu do Worcesteru a pokud to přežije, tak přijde o ruku!“ dodává.
Zpráva děsivá a já spěšně surfoval po internetu a hledal, co to vůbec Puff Adder je. Záchrana zmije útočné (mnohdy se používá i zmije pouštní), která se vyhřívala na cestě mezi Gansbaai a Kleinbai a kterékoliv auto šoférované černým domorodcem by ji s chutí převálcovalo, se stala Andrému málem osudnou. Had útočící nepředstavitelnou rychlostí byl i na obezřetného Hartmana příliš rychlý a kousanec do ruky jej upoutal na smrtelnou postel. Démoni smrti se vznášeli nad nemocničním lůžkem a vedli urputný boj s anděly, kteří ze všech sil odolávali jejich náporu. Tentokráte dobro zvítězilo nad zlem a vše dopadlo dobře. Vyčerpaní andělé s vytrhanými brky a polámanými křídly těžce oddychují a horký pot stéká na tvář jejich chráněnce. Jsou unaveni, ale vítězným bojem prodloužili Hartmanovi život. Lekce, která mu byla udělena, měla být ponaučením. To ale boží letka netuší, s jakým to člověkem má vůbec tu čest.
Uplynul další půl rok a já svíral sklenku vína a pozoroval hučící Atlantický oceán. Opíral jsem se o balkón a nasával atmosféru. Chladný vítr s občasnou zpěněnou sprškou se co chvíli zastavil až o mou tvář a já se otřepal zimou. Kapsko ukazuje svou další podobu. Drsnou a nepříznivou všem suchozemcům. Dnes jsem byl dokonce i rád, že víno ve sklenici bylo spíše teplé a já se při každém doušku uvnitř zahříval. I když si raději dopřeji červené víno studenější, nyní jsem nenamítal.
Vlny se hrnou na ostré výčnělky skalnatých útesů a s burácením se o ně tříští. Za zatáčkou mezi dvěma cihlovými domky a precizně ostříhaným trávníkem zaskřípaly brzdy. Modrá toyota, klasika šedesátých let stále vyráběná na africkém kontinentu, se s bublajícím dieselovým motorem dovalila před balkón. Rezavé, kdysi bílé disky, díry ve dveřích, popraskané sklo, chybějící boční okýnka, masivní černý rám převažující auto dopředu a ‚espézetka‘ za oknem. André Hartman dorazil ve svém džípu a já do té doby netuše…, i se svým novým přítelem.
V naivním očekávání ‚obyčejné‘ kapské kobry jsem své nové kolegy na cestách ani nevaroval a po třiceti hodinách letů a přesunů jejich siestu v obývacím pokoji ve stylu starého vraku a použitých oprýskaných trámů vytažených z moře jsem nijak nerušil. Než jsem stačil představit africké zvíře – André Hartmana, sám mě předběhl. Ze špinavého pytle, který začal vytřepávat nad masivním stolem sešroubovaným z desek nějakého lodního kormidla, měla vypadnout kobra. Samozřejmě za bujarého smíchu Hartmana a mého. Navíc…, za upřímného zděšení něžných poloviček. Mezi svíčkami se objevil nažloutlý had s černými pigmenty a ostře řezanou trojúhelníkovou hlavou. V mžiku se stočil do obávaného ‚esíčka‘. Vytřeštil jsem oči a sotva ze sebe vysoukal:
„To je…, ten had, co tě málem zabil?“ nechápu.
„Puff Ader,“ hřmí André, „krásný, že?“
„Trochu – hodně jedovatý…, nemyslíš?“
„Jo, ale to nevadí…,“ usmívá se a bere hada do rukou.
Nedivím se. Oproti kolegům se ani neděsím. Vlastně jsem klidný a zjišťuji, že mě až tak Jihoafričan ani nepřekvapuje. Vždyť ho znám tolik let.
André ve své podstatě používá jedno pravidlo: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ V jeho případě důsledně. Z hada, který ho málem usmrtil, si udělal velkého kamaráda a jak sám často opakoval: „This snake has very nice character!“
V následujících dnech mě André přesvědčoval o výborném charakteru a skvělé povaze jeho miláčka. Had se stal našim denním přírůstkem do potápěčské rodiny a nebylo příležitosti, abychom jej neměli sebou. Plaz byl modelkou a celebritou číslo jedna a já jej fotil v situacích, kterých bych nikdy v divoké přírodě s náhodně nalezeným hadem nedocílil. Při svítání či západu sluníčka jsme tichého zabijáka situovali na žlutými lišejníky porostlých kamenech, já ležel pod hadem a fotil temnou siluetu proti modrému nebi. Dovezli jsme jej na sněhově bílé písečné duny a chtěl jsem nafotil zmiji útočnou i v přirozeném prostředí a s hadí stopou po plazení se pískem. Had na písku začal neuvěřitelně ožívat a posunem miniaturních šupin na břiše nabral takovou rychlost, že jsme jej málem nedohnali. My se bořili do hlubokého písku a když jsme mu konečně zastoupili cestu, spěšně jsme uskakovali před hadími výpady. Plaz se posunoval po rozpálené poušti ladnými ale mrštnými pohyby, že kterýkoliv savec nemá šanci v jemném písku uskočit a had jej kdykoliv musí dohnat. Zmiji jsme dokonce položili na kameny útesu a já využíval modrého závoje mimořádně klidného oceánu ke krásným kompozicím. Aranžoval jsem lidi do pozadí snímků, které působily jako ledabyle a náhodně vzniklé přírodní fotografie s nic netušícími klábosícími lidmi, před kterými se plazí had. Tisíce fotografií zvířete, o kterém bych dokázal nyní vydat knihu plnou úžasných fotografií.
Had se vozil ve svém příbytku, jutovém pytli, na sedačce Andrého džípu a my na něj zapomněli, když toyota tlačila přívěs s lodí do vody a zadní kola se propadla do hluboké brázdy vyhloubené traktorem vytahující velké čluny z písku. Záď džípu se v okamžiku propadla a váha lodi jej ztrhla hluboko do vody. André prošlapoval plyn jako šílený a snažil se, aby motor nezhasl. Voda rychle stoupala a za chvíli byl řidič do půl zadku pod vodou. Slaná voda, která natekla v mezerách pod dveřmi, po chvíli začala vytékat ven z otevřených okýnek. Zadní kola nemohla zabrat, protože se vznášela v hluboké vodě. Bojovali jsme s přílivem a snažili se nadzvednout záď automobilu. I když ji svým způsobem voda nadlehčovala, korba byla celá pod vodou a ta ji zase tlačila zpět.
Protagonistou tohoto příběhu ale nebyl džíp, André, ani my – křoví či kompars. Hlavní roli v neplánované situaci ztvárnil Puff Adder, který se díky mokrému provazu dostal ze svého příbytku a plaval mezi palubovkou, čelním oknem, dveřmi a hrudí Andrého. Můžeme děkovat jen náhodě, že se had dostal ven, protože by se v pytli zákonitě utopil. O to nastala horší situace, protože vystresovaná zmije zmateně plavala sem tam a ruka, která by ji z auta vzala, chyběla, Všechny měly v prstech kusy železa, nárazník či blatník a tlačily auto z vody ven.
Džíp jsme nakonec přece jen s vypětím všech sil vytáhli. Škytající, ale stále běžící motor přiváděl k údivu. Stará mechanická klasika, která před chvílí doslova parodovala ponorku, neuvěřitelně obstála. André si spíše po celou dobu dělal starost o svého hadího přítele, než o modrou, dieselovými takty vzdychající herku.
Had s námi ‚chodil‘ na večeře a občas nám i zavazel na kulečníkovém stole, když jsme do noci ťukali s Andrém billiard. Plaz se uvelebil do klubíčka v pravé rohu stolu a nerušeně podřimoval. Trochu nám zkomplikoval hru a my museli mířit údery tágem a umísťovat koule do jiných děr.
Začal jsem věřit v dobrý charakter hada. Bral jsem jej běžně do ruky a když jsme to s Andrém v hospůdce protáhli, musel jsem uklidit oba dva. Hada i vousáče. Horší bylo, že nám svou přítomností zmenšoval počet barů, odkud nás ještě nevyhodili. Ne každý byl nakloněn naší podivné zálibě a hosté často opouštěli restaurace dříve, než dojedli svůj šťavnatý krvavý steak.
Had s námi jezdil na lodi, když jsme otevírali žralokům tlamy. Po čtrnácti dnech jsem snad úplně zapomněl, s kým mám tu čest a o jakého zabijáka se jedná. Snad jsem uvěřil v jeho bezchybný charakter a nezkaženou povahu. Z hlavy se mi asi vykouřily všechny ty hrůzostrašné příběhy z internetových stránek a černé končetiny s odumřelou tkání odseknuté chirurgy pro jejich nefunkčnost. Vůbec jsem si nevzpomněl, že Puff Adder dokáže zaútočit rychlostí rovnající se desítkám metrů za vteřinu.
Pravá povaha dokonalého predátora se měla projevit záhy.